ATOMOVÁ BOMBA PRO KUTILY

Červenec 27th, 2013 by admin

Dejme tomu, že všechno šlo hladce a materiál máte doma, tedy v pronajaté budově. Nastává práce s přípravou správné suroviny. Přírodní uran se skládá z 99,5 procenta U-238, který nebouchá, a z půl procenta U-235, který potřebujete. Elektrárenské reaktory spalují uran, jaký se pro výrobu bomby nehodí. Potřebujete obrácený poměr – nejméně 97% uranu 235, kterého v ukradené surovině bylo jen půl procenta. Jinak to bude jen horké, bude to skákat po místnosti, způsobí to pár požárů, ale pravý atomový výbuch žádný. Potřebujete 18 kg skoro čistého U-235. Bez velké trpělivosti a minimálního, technického zařízení to nepůjde. Brzy seznáte, že ukradené množství nestačí, že podobných výprav bude třeba několik, protože účinnost při získávání správného izotopu je malá. Musíte se zmocnit 75 tun výchozího materiálu, abyste vyrobili potřebných 18 kg.

A zapomněl jsem vám říci, že kromě najaté budovy, musíte mít k dispozici další objekt o několika stech čtverečních metrech, nejlépe starou opuštěnou tovární halu, kde vám instalatéři rozvedou pár kilometrů speciálních trubek. Pak zvolíte některou ze známých technologií. Podrobnosti jsou ve vysokoškolských učebnicích, proto jen krátce. Metoda plynové difúze vyžaduje trubky se skelnou výztuží a asi 60 tun kyseliny fluorovodíkové, kromě celé řady dalších chemikálií, při jejichž nákupu – a na to se připravte – každý prodavač údivem zvedne obočí. Nesnadno se opatřují porézní membrány, na nichž se zachytí poněkud těžší atomy U-238, zatímco na jejich protější straně se budou hromadit atomy U-235. Při jednom profouknutí plynu membránou se směs obohatí jen o půl procenta. Musíte proces mnohokrát opakovat, než dostanete skoro čistý uran 235.

Je dobře mít napsanou poslední vůli, neboť radioaktivní plyny se špatně hlídají. Jednotlivec mnoho nepořídí, výrobní harmonogram musí pamatovat na systém střídání. Riziko smrtelných nehod je tím větší, čím je úprava suroviny pomalejší. Bez vyspělé techniky a velkoprůmyslu to žádný amatér nezvládne pod čtyři roky. Takovou lhůtu kutil nepřežije.

Předností je univerzitní vzdělání

Jsou ovšem i jiné a rychlejší metody separace. Pomocí silných elektromagnetů ponořených do podchlazených kapalin, například tekutého vodíku. Nebo pomocí laseru, do jehož paprsku pod určitým úhlem vháníme atomy uranu ve formě mlhy, což je technicky náročné a pro kutila nedostupné (finančně). Teď mě napadá – říká autor – zapomněl jsem zdůraznit, že i levná amatérská varianta vyžaduje, abyste si předem nachystali nějaký ten milion dolarů. Ne všechno se dá ukrást, něco se bude muset přece jen koupit. Laserová metoda je ovšem velmi spolehlivá, i když vyžaduje navíc určité vzdělání. Jako snaživý terorista můžete uvažovat předem o studiu na univerzitě. Pak ušetříte mzdu za několik společníků. Nevýhodou laseru je zdlouhavost. Za den nezpracujete víc jak 10 kg suroviny. Tato technologie si vyžádá rovněž čtyři roky. Znovu připomínám systém nástupců. Výdaje za opakované pohřby je nutno zahrnout do rozpočtu.

Dejme tomu, že jste byli zázračně opatrní, a že jste pro tuto i závěrečnou fázi výroby sestrojili pojízdnou a mohutně pancéřovanou kabinu s vysunutými chapadly, že jste dýchali filtrovaný vzduch.

S čistým uranem teď jdete do dvoupodlažní budovy. Uran přepravujete v několika menších balíčcích, ne celé kritické množství najednou! To byste vůbec nikam nedošli.

Bomba na dvě části

Tam si připravíte dvě polokoule, z nichž každá bude vážit asi devět kilo. Aby uran změkl, potřebujete acetylenový hořák. Až zkapalní, nalijete jej do keramické formy, necháte vychladnout, odnesete dost daleko, a pak teprve tvarujete druhou půlku. Obě poloviny se nesmějí už setkat – až při výbuchu. V této fázi máte opět mimořádně velkou šanci nadýchat se radioaktivních plynů.

K bombě je bohužel stále ještě daleko. Při tavení vzniká radiace, kterou nutno odstínit olověným štítem o váze pěti tun. I když, se uchráníte přímého zásahu, pak samotný pobyt v zamořené prostoře je spolehlivou prevencí proti dlouhověkosti.

Page 2 of 3 | Previous page | Next page