Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže

Kvě 8, 2012

„Jednotka Delta 7, dorazila na místo určení, pevnost zabrána, okolí čisté.“ zahlásil Mark do satelitního telefonu. Aktuálně se nad jejich pozicí nacházel jen jeden satelit, který brzy ztratí spojení s jejich přenosným zařízením.

„Základna GreenHole, potvrzujeme přijetí, řiďte se i nadále dle instrukcí. Fungující satelit bude nad Vámi přelétat zítra po sedmnácté hodině. Budeme očekávat Vaše hlášení.“ Odpověděla spojovatelka.

Mark bezpečně uložil zařízení do svého batohu a přešel ke kapitánovy, který právě přicházel z latríny.

„Kapitáne, vše je v pořádku, hlásit se máme zítra v pět odpoledne.“

„Beru na vědomí“ odvětil kapitán a rozhlížel se po jeho nové pevnosti.  Ta byla tvořena několika metry valu z odpadků, zbytků aut, plechu a dřeva, improvizovanou strážní věží, latrínou a jedním přístřeškem.

Většina vojáků se schovávala před spalujícím poledním sluncem ve stínu plechové boudy, Mark šel za nimi. Dva vojáci stály u valu a mezerami pozorovaly okolí. Jejich malá pevnost byla postavena uprostřed pustého údolí, které bylo poseto troskami jenž tu zanechala minulá válka. Kapitán vyšplhal na věž a začal přemýšlet, jak tady ten týden nic nedělání vydrží. Nepřemýšlel dlouho.

„Sakraaaaa!“ řval kapitán z plných plic. Seskočil se strážní věže, přičemž si zlomil holeň. Kost se skrz maso a kůži prodrala na čerství vzduch. Následně padl bolestí k zemi.

Strážní věž explodovala. Kousky trosek proletovaly kolem překvapených vojáků. Nastalo naprosté ticho, jenž protrhlo až kapitánovo zasténání. Mladý a nezkušený zdravotník skupiny Delta 7, který je na své první akci, se rozběhl ke kapitánovy. Ostatní zaujaly bojové pozice.

Voják, kterému přezdívaly „Ostříž“ pozoroval skrze kolimátor okolí. To bylo až na mnoho vraků pusté a dokonce tu ani kvůli použití chemických zbraní skoro nic nerostlo.  Útočníci se neměly prakticky kde schovat. Ze všech svých sil se snažil zpozorovat jakoukoli aktivitu, jenž by naznačovala jejich pozici. Koutkem oka zahlédl jak zpoza jednoho z větších vraku někdo vystrčil hlaveň raketometu. Neměl nejmenší šanci ho zasáhnout dříve než vystřelí, ale zkusil to. Projektily z jeho útočné pušky se prohnaly vedle rakety, letící jeho směrem. Okamžitě po svém výstřelu prudce uskočil. Bohužel se přitom praštil hlavou o kus železa tvořící val a následně omdlel. Výbuch trhal na kusy jen jeho kamarády.

Probudil se s pískotem v uších, který se postupně proměnil v nářek jeho spolubojovníků. Do očí mu stékala krev z rozseknuté kůže na hlavě, jeho lebka se zdála v pořádku. Viděl rozmazaně, ale přesto poznával svého kamaráda, s nímž si před krátkou chvíli povídal, teď mu chyběla téměř půlka těla. Kvílet však ještě dokázal. Díra v opevnění byla značná, raketa roztrhala na kusy i auto, které tvořilo jeho nejpevnější součást. Tři metry od místa zásahu ležel velký kus propečeného lidského masa. Zdravotník se krčil za troskami strážní věže a svou automatickou brokovnici naslepo kropil okolí. Neměl šanci nic trefit. „Ostříž“ se zvedl a mátoživě přikráčel ke zdi. Opřel se tak prudce, že si málem vyrazil dech.

Čtyři jeho kamarádi a členové Delty 7, byly evidentně po smrti. Raněný kapitán se plazil po zemi směrem k přístřešku, kde se krčil další voják. Opatrně vyhlédl zpoza krytí a lehce se zaradoval – raketometčíkovo tělo leželo tam, kde ho viděl naposledy.  Jeho přezdívka znovu dokázala svou oprávněnost. Opatrně prozkoumával okolí. Bylo silně nepravděpodobné, že útočil sám. Zmatený zdravotník padl prudce k zemi zatímco části jeho mozku nejspíše překonaly světový rekord v délce letu mozkové hmoty. „Ostříž“ se okamžitě schoval.

Nemusel dlouze přemýšlet aby mu došlo, že na odstřelovače s takovou zbraní mu jeho takřka historická útočná puška stačit nebude. Další výstřel zasáhl ležícího kapitána do hrudníku což sním mrštilo několik metrů dál. Nemohl přežít.

Pohlédl na vojáka pod přístřeškem a až teď mu došlo, že musí být v zorném poli odstřelovače. Byl to Mark a bezúspěšně se snažil dovolat pomoci. Satelit byl již dvě hodiny mimo dosah. „Ostříž“ mu rukou naznačoval ať se posune dál. Mark však panicky pokračoval ve volání do hluchého telefonu. Vzápětí sebou trhnul a zády vrazil do zdi. Střela do něj udělala díru o velikosti kokosu. „Ostříž“ zůstal sám.

Jedinou jeho možností bylo čekat a doufat. Čekat dokud útočnici svou neopatrností nevstoupí do základy nebo, v lepším případě, odejdou. Mohlo jich být opravdu jen pár, snad jen průzkum. Možná zaútočily jen, protože je zahlédl kapitán. Nevěděl, ani nemohl vědět. Každopádně ho čekalo několik dlouhých hodin naslouchání a soustřední. Nabyl svou zbraň a připravil k ruce granát, jak mu bylo vtloukáno do hlavy na výcviku:“Vemte jich sebou co nejvíc!“ Při vzpomínce na svůj výcvik se pousmál, byla to sice dřina, ale získal tam mnoho skutečných přátel a také je díky němu stále naživu. Prozatím.

Při třináctihodinovém čekání střídavě přemýšlel, modlil se a přehrával si svůj život.

Pak jich vzal sebou co nejvíc.