Jen další den té věčné války

Dub 21, 2012

„Crrrrr!“ ozval se zvuk telefonu. „Crrrr!“

Rozléhal se rozvalinami nepřirozeně hlasitě a desátník Daniel Hrčka si málem nadělal do kalhot bojového overalu, když jej zaslechl. Pokusil se polknout, ale v ústech měl sucho, a ne jen proto, že by filtrventilace overalu vháněla do přilby vzduch vysušený. Sevřel pevněji v rukách směšně drobný samopal Škorpion, překročil zborcenou zeď z nepálených cihel a pomalu se vnořil do tmy nákupního střediska, odkud ten zvuk zaslechl.

Milá maminko, pravil si pro sebe. Vždycky, když byl venku a mimo dosah rádiového spojení s tankem, si v duchu diktoval osobní dopisy. Kdysi, když je ještě mohl psávat na skutečný papír a posílat skutečnou poštou skutečným, žijícím lidem, psával pouze „mami“, ale od doby, co za Druhé zimní války Poláci vyhladili Opavu a jeho rodina – a nikoliv celá – vyvázla jen s velikým štěstím, mu ani to „maminko“ nepřipadalo dostatčně vystižné, aby vyjádřilo veškerou lásku a úzkost, kterou cítí. Nebo cítil. Dnes už to byl spíš jen smutek a odevzdání.

Milá maminko, právě jsem slyšel zvonit telefon. Uprostřed nějaké zapadlé jihomoravské vísky, vyklizené okupační armádou ještě dávno před tím, než to tady profoukla tlaková vlna početných jaderných explozí… které, mimochodem, doslova upekly veškerou elektroniku. Na chvilku se zastavil, jednak aby se pokáral za přehánění, protože ne všechna elektronika byla usmažená, například jeho bojový oblek fungoval docela dobře, jednak aby dal tomuto obleku čas přizpůsobit hledí tmě pod pokleslými nosníky stropu betonové krychle.

Maminko moje, ty víš, že já na tohle nejsem. Vždyť já, když mě brali za vojáka, u odvodu napsal, že chci být přidělen k lukostřelcům, a tak ze mě udělali tankána, aby mě přešly roupy. Kdybych napsal, že chci být průzkumník, jo, to by mě možná vojenští páni naučili a vycvičili, jak si mám počínat, když v radioaktivních rozvalinách Jednoty slyším zvonit telefon.

No, vlastně kdybych napsal, že chci být rozvědčík, tak by mě asi poslali dělat kuchtíka na genštáb, pomyslel si, a to bych teď byl rozptýlený na atomy a vyvržený někam do stratosféry, dodala jeho puntičkářská mysl, ale pak ty myšlenky zahnal, neboť se mu pletly do osobního dopisu. Opatrně vykročil do další místnůstky a infračervená svítilna na helmě se rozsvítila, neboť kalné světlo pravého poledne filtrovaného deseti kilometry dýmu a popílku, které sem pronikalo zvenčí, už nestačilo ani poměrně dobrým pasivním noktovizorům. Záchod… a šatna. Provoz je na druhou stranu. Možná je tam i ten telefon.

Mami, já se bojím, přiznal nejen své mrtvé matce. Myslel jsem si, že už to ani není možné, ne potom, co se stalo – pečlivě se vyhnul slovnímu spojení „co udělali“ – Marcele a určitě ne potom, co nám nebe spadlo na hlavu a celý svět umřel, ale já se tady a teď bojím. Moje vzduchové filtry už jsou zoufale zanesené, určitě už nefungují, jak mají, a já si každým nádechem zkracuji život, který stejně nemá smysl ani cenu, ale přesto na něm lpím a každý další nádech je jako svátost, jako dar a jako útěcha, že ještě dýchám, ještě žiji a ještě doufám…

Výstřely roztrhly ticho jako úder hromu. Otupělá, zamyšlená část mysli desátníka Hrčky ještě nechápala a nevěděla, ale jeho instinkty a jeho tělo reagovali, ruka dál drtila spoušť a malý samopal plival do tmy olověné střely ve směru pohybu, jenž byl přiliš krátký a příliš rozmazaný, aby mohla lidská mysl rozlišit, zda je vůbec nepřátelský, ale který byl příliš rychlý a příliš veliký, než aby jej mohl způsobit člověk.

Utíkal ulicí. Netušil, jak se vydrápal ven, ani kde nechal samopal, ale sprintoval pryč a jeho těžké vojenské boty vířily mračna radioaktivního popílku.

„Alexeji!“ křičel do vysílačky, „Alexeji, pomoc!“ Na okamžik klopýtl, ohlédl se zpátky a zaječel hrůzou.

Nebylo to lidské. Patrně ani zvířecí. Ten letmý pohled odhalil jen, že to je velké, rychlé a že to je smrt.

Člověk nemusí znát všechny tvory, aby poznal, který je mu nebezpečný. Jako by někde hluboko, na instinktivní hladině, byly v genetické paměti druhu uloženy pohyby a tvary, které signalizují nebezpečí. A i kdyby tomu tak nebylo, skutečnost, že to běží za ním v jednoznačně stíhacím kurzu a ze zubaté tlamy tomu tečou sliny, dokázala docela dobře napovědět.

„Alexeji!!“

 

„Kýho šlaka!“ vyprskl Robin a sundal nohy ze skříně převodovky bitevního tanku té sto deset Československé Lidové armády.

„No,“ zamulal rotmistr Kraml, „tak na tomhle se rakouští genetičtí konstruktéři vyřádili. Desátnice Ottenbergerová, jestli mohu poprosit, jeden průbojný, ano? Přímý zásah, ale kolem pana desátníka Hrčky… věřím, že vy to zvládnete.“

„Dle rozkazu, pane!“ zavrčela střelkyně a začala otáčet soukolím manuálního ovládání děla. Robin se postaral o nabití požadované střely a pak se rychle vrátil k řidičskému periskopu.

 

Bestie bleskově zkracovala vzdálenost od cíle a desátník Hrčka si uvědomil, že si přitom povídá. Slova vycházející z té příšerné tlamy zněla divně, ale byla to srozumitelná čeština.

„…trak, teprrrota a rrrrosny bot…“ zachrčela bestie nesouvisle a pak zamručela stejně, jako vrní mrazící pulty na maso v řeznictví. „…srrrunce v dušši…“ zaskřehotala jako atrapa rozbitého rádia a pak si přisadila už známým zazvoněním. „Crrrr!“

Tlaková vlna povalila běžícího vojáka do vysušené moravské prsti, která vbrzku zvlhla potoky horké, kouřící krve. Přímý zásah monolitem wolframové oceli urval příšeře pánevní pletenec a zbytek těla, vážící odhadem tři metráky, odhodil nedbale bokem. Daniel se pomalu zvedl na loktech a průhledový štít jeho helmy pokrytý odpudivým nanomateriálem se zaleskl kapičkami krve padajícími coby drobné korálky pryč. Noční můra v křečích sekala dlouhými tlapami ozbrojenými silnými drápy, otevírala a svírala šerednou tlamu a hlubokým hlasem chrčela, jak rozdrcené srdce posílalo poslední vlny krve do rozbitých tepen a dál, přes hrdlo, hlasivky a pysky, aby svlažily propečenou zemi. Chtěl zvracet, chtěl zařvat něco jadrného, namísto toho si všiml, že pláče. Ozvěnu výstřelu ani nevnímal. Pomalu se zvedl do sedu a snažil se uklidnit údy, které se začaly nekontrolovatelně třást.

Z nedaleké zříceniny Mototechny vyběhla další postava v bojovém overalu ČSLA.

„Danieli?“ ozval se Alexej, „Volal jsi mě? Co se to tady… Ježíšikriste!“

 

„No,“ olízl rotmistr Kraml modrý konec inkoustové tužky, „takže to máme geneticky konstrukt, makrobiologickou zbraň, schopnou reprodukovat běžné zvuky z českého civilního života a tak lákat do pasti zvědavou kořist. Něco jako křížence opakovacího papouška, piraně a šavlozubého tygra.“

„Já jen doufám, že se to nedokáže samo rozmnožovat,“ zamumlal desátník Hrčka napasovaný mezi zásobu tříštivotrhavých granátů v zadní části tanku, a usrkl z kalíšku teplou meltu.

„Teď už se to každopádně rozmnožovat nebude,“ dopřál si Kraml něco na způsob suchého vtipu a pak zalistoval bojovým deníkem tanku. „Když to tak srovnám s ostatními zápisy, nijak to nevybočuje ze střednědobého normálu.“

„Šílený svět!“ zachrčel desátník Visingr.

„Bohužel to také evokuje nepříjemnou otázku na téma ‚Co nás potká zítra’. Nicméně věřím, že ať už si pro nás tenhle nový svět přichystá cokoliv, tahle posádka to zvládne,“ dodal rotmistr povzbudivě a to byla prvná známka nějakých emocí, kterou dal najevo od chvíle, kdy svým periskopem sledoval, jak kolem něj během tří sekund zemřelo dvě stě davadesát miliónů lidí. Desátnice Lucie Ottenbergerová údivem pozvedla obočí, desátník Robin Visingr se uchechtl a pak se otočil k řízení, aby tank na noc zaparkoval do bezpečně vypadajícího útulného výklenku pod zřícenou střechou lidové knihovny. Desátník Daniel Hrčka spal.