Monolog – povídka do soutěže

Bře 3, 2012

…Tak jsem zase tady.

…Víš, vždy jsem byl špatný člověk. Ani nevím, proč vlastně. Původ mám naprosto perfektní. Do roku 1917 náš rod po několik staletí stal při ruské dynastii. Carští důstojníci, vycvičení zabijáci. Jak bys asi řekl, Bodyguardi. Poslední štít Rodiny. Pak to tam vesele bouchlo, my jsme byli na té špatné straně a všichni zařvali. Přežila jen malá holčička, ukrytá na Sibiři, v jedné z našich továren. Byl to takový náš soukromý byznys, bokovka, o které málokdo věděl. A jak se to tehdy hodilo. Ta holka vyrostla, dostala se do Evropy a vdala se za nějakého vysokoškolského profesora. Jejích syn, můj děda, se stál slavným vědcem… Nebo si vem třeba moje rodiče. Spisovatel a učitelka.

Říkám ti, dokonalé geny. A vyklubal se z toho já. Už na škole mě všichni považovali za malého sráče, kriminálníka a budižkničemu. Příslovečná černá ovce. Takových průserů moje počestná rodinka musela vyžehlit, to bys koukal…

Když jsem pak v patnácti utekl, všem se asi ulevilo. A ze mě se velmi rychle stál „vrah nevinných, mafián a špína“. Asi hold osud.

Ale změnil jsem se. Dalo to nechutnou práci, ale fakticky jsem to dokázal.

Právě kvůli ní.

Její matka, věčně zfetlá děvka, se kterou jsem občas ve všech myslitelných polohách „měl poměr“, jestli mi rozumíš, mi ji hodila před dveře pár měsíců po porodu.

To bylo překvápko, panečku.

Rozumíš, probudím se po flámu, zbytkáč v krví, totálně mimo a pod dveřma najdu brečící dítě. Kurva, myslel jsem v tu chvíli, že mám vidiny. Ale hned mi bylo jasné, že je moje! Má dcera, sluníčko modrooké. Nevím jak, prostě jsem to cítil.

Kráááso, to mi pak začal život…  Třeba pleny jsem musel prát snad dvacetkrát za den. Přece bych své dítě nenarval do plasťáků z krámu. Hezky ručně praná bavlnka.

Asi mi tehdy fakt hráblo, pořad jsem se bál, že se jí něco stane. Ono to zrovna celé začínalo, amíci všude po světě hledali svoji ropu, Írán si hrál s jádrem…

Však co ti budu vyprávět, to všechno jsi viděl sám. Vždyť kolik ti je? Kolem dvacítky?

Ne, ne, to si zatím nech, pak to sundám.

Seknul jsem s prácí, odmítal další zakázky a prachy z těch předešlých nacpal sem. Byl to barák snů – vlastní bunkr, filtry, energie, studna, žrádla jak pro regiment. Z práce jsem měl nějakou tu výbavičku, plus se ještě něco dokoupilo. Dokonalý úkryt. Dělal jsem vše, abych nám přikryl prdel. Bylo to naše hnízdo, náš domov.

No, řeknu ti, jen tak-tak jsem to stihl připravit.

Ale když to pak prdlo, cítil jsem dokonce jakousi úlevu. Bylo mi jasné, že teď už je to jen na mě. Žádné posrané školy, sociálky, právníci a další zmrdi.

Kurva, vždyť svoji první knížku přečetla už v pěti. To tě na žádné škole nenaučí. Byla to čistě moje zásluha.

Jako jo, uznávám, někdy to bylo drsné, úplně přede vším jsem ji uchránit nemohl. Třeba když nějaký sráč vyčmuchal, že tu máme zásoby. Kolik jich tehdy přišlo? Ani ti nevím, snad padesát. Nejdříve brečeli a prosili, pak se začali nabízet jako otroci.  Samozřejmě to nezabralo. Tak to zkusili po zlém. Tupé stádo. Neodešel nikdo, nemohl jsem to dopustit. Ale ten binec pak… Říkám ti, dva dny jsem to uklízel.

Ale ona to pochopila. Ne hned, ale přece jenom. Nikdy se nestalo, že bychom si nerozuměli.

Vydrž tady, nikám mi nedocházej, dojdu si pro další lahev.

Tak, kde jsem skončil…

Nevím.

Jo, Jerry. Když se objevil Jerry, byla celá štěstím bez sebe. Ani nevím, odkud se vzal, prostě najednou přišel. Rozumíš, já jsem myslel, že je všechny už dávno sežrali a on tu najednou sedí před barákem. Jméno mu dala ona. Hned, jak ho viděla. Prý je hrozně podobný tomu myšákovi, jasný Jerry. To že je to kocour, jí bylo úplně jedno. A pak od něj neodcházela ani na krok. Dokonce i spali vždy spolu. Zasrané zvíře, normálně jsem celou dobu žárlil. Fakticky.

Měl jsem ho tehdy rovnou utopit. Kolikrát jsem jí říkal, ať neotevírá okno, že uteče.

Přála si k narozeninám zeleného králíka. Myslela to jako vtip, samozřejmě. Ale chtěl jsem to zkusit. Chtěl jsem ho sehnat. Proto ta cesta do města. Proto jsem byl pryč. Kvůli nějakému zkurvenému plyšákovi.

A ona mezitím šla hledat toho zmetka.

Deset minut. Deset posraných, zkurvených minut mi chybělo. Kdybych se vrátil o deset minut dříve, neměli byste šanci.

No nic, konec přestávky.

Ne, ne, tššššššš, tiše, klid.

Jak se říká, mám pro tebe dvě zprávy… Ta dobrá je, že zemřeš. Ta špatná, že tento týden to rozhodně nebude. A až tu s tebou skončím, najdu ty zbylé dva. To ti slibuji.