Nádr – povídka do soutěže

Kvě 8, 2012

Bylo ráno. Podle kalendáře, kterej sem měl na stěně své „ložnice“ by mělo bejt sobota. Květnová sobota. Ono to bylo stejně jedno, po válce, která byla před půl rokem, už nikdo dny nepočítal, snad až na Rokefellery, Duponty a politiky, jako třeba Putina, který si seděj v obřích podzemních komplexech. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam měli kryokomory, který by je probraly za takovejch tři sta let, během kterejch zbytky jejich armád zaberou znovu většinu území a oni se jenom nechaj dosadit na svý trůny, který jim vydřou běžný lidi, který ty vojáci zotročej. Anebo, pokud by to nebylo tak, jak nastínil Bondy v Afghánistánu, prostě seděj v těch podzemních krytech a užívaj si posledních krás a „krás“ starýho světa. Stejně jako já, jen s tím rozdílem, že já nejspíš do pár let chcípnu na raka, dejchám tady ten zkurvenej radioaktivní prach a skoro stejný hadry nosim už toho půl roku. Ale jak sem řek, já si taky užívám těch krás starýho světa. Bydlim totiž ve sklepě jednoho malýho paneláčku v jednom vidlákově v jižních Čechách. Tím se nemyslel ty krásy starýho světa, to bych docela ostrouhal, krásama starýho světa jsem měl na mysli to, že je asi dvě stě padesát metrů od mýho kutlochu vesnická nádražka s relativně slušnou zásobou chlastu. Ta se sice ztenčuje, ale minimálně rok ještě vydrží. Když hned po dopadu bomb vylágrujete pár baráku v sousedství a oběhnete pár domů svejch kámošů a přesunete se z padesátitisícovýho města, který neschytalo přímej zásah, (nejbližší výbuch byl ve vojenským komplexu asi dvacet kiláků daleko) na vesnici, která měla v období míru a největšího rozkvětu sto dvacet stálejch obyvatel, máte docela vyhráno. Tím myslím, že s množstvím konzerv a dalšího trvanlivýho jídla a půl kilem trávy můžu dělat to, co jsem před válkou už pár let dělat nemoh. Teď sem každej den ožralej a skoro každej den zhulenej a je mi dobře. Z normálního obyvatelstva jsem na tom nejlíp. Nedřu na poli, nemusím se bát, že by mě zastřelili vojáci, protože mě chytnou, jak rabuju a nemusím střílet do civilů jen kvůli nějakejm nařízením, který vydali ujetý zelený mozky s vyššíma šaržema. Ráno, kolem desátý (hodinky mi vydržely. Jsou podsvícený tritiem, takže až zdechnu, tak oproti ostatním kostrám mi bude svítit zápěstí, respektive ty hodinový ručičky) vylezu z postele, kouknu se do zrcadla, případně si přejedu držku břitvou, ubalím si dvě, tři brka, do batohu si hodím dvě konzervy, zkontroluju, že tam mám mačetu, pepřák, podomácku vyrobenou kouřovou bombu (návod sem našel v anarchistický kuchařce, neskutečně jednoduchý, neskutečně účinný) a plynovou masku a s tímhle den co den chodím do toho pajzlu u kolejí. Jak je tahle vesnice malá (už před válkou tady chcíp pes) tak tohle nádraží je nezvykle velké. Člověk by čekal jen budku na perónu z betonovejch panelů a k tomu by si dokreslil srpnový horko, cvrčky cvrkající za kolejema v pšenici a partu vysokoškoláků s krosnama, čekající na vlak, kterej pojede až za dvě hoďky. Chyba lávky. Tohle je docela velká nádražní budova, protože za komoušů tady v okolí byly sklárny a další fabriky, takže to tu bylo docela frekventovaný. v týhle vesnici žilo dvakrát víc lidí a většina z nich dělala v JZD, vzdáleném asi pět kiláků nebo ve sklárně, která je o dalších deset kilometrů dál a jediným spojením, které tu jakž takž fungovalo, v přijatelných intervalech, byly právě vlaky, motoráky typu 810 a 840. Takže tu kromě pokladny a čekárny byla i z jednoho křídla nádražní budovy vytvořená hospoda, kde chlastali lidi všech věkovejch kategorií, místní, i ti, co jenom projížděli a čekali tady na další vlak a většinou ho zmeškali. Po revoluci se fabriky postupně pozavíraly a lidi se z týhle oblasti odstěhovali a lidí tu zůstalo minimum. Ale hospoda tou zůstala  a lidi tu chlastali dál, možná že ještě víc. Po válce se sem lidi z okolí stáhli, doufaje, že tady potkaj svý známý nebo že si aspoň ten zbytek života trochu užijou. Většina z nějakejch důvodů zemřela, ale ten zbytek tvoří tvrdý játro, teda jádro. Už tak dost bohatá zásoba pitiva se doplnila z baráků, jejichž obyvatelé zemřeli, před válkou utekli někam pryč nebo, eh, hmm, zmizeli a tak, pokud máte co na výměnu, např. zbraně a munici (to jste potom za hvězdu, dokonce vaši fotku pověsí na zeď jako čestného hosta) nebo jídlo, zvláště pak konzervy nebo sušené jídlo (to s váma hospodskej jedná stále ještě na úrovni) a když se pokusíte zaplatit penězma, dostanete gambáč a u výčepu vám hospodskej vysvětlí, že příště nedostanete nic, že pravidlo „bez peněz do hospody nelez“ je nenávratně pryč. Já patřím k té druhé skupině, kdo neměl arzenál už před válkou, měl šanci dostat se ke zbraním mizivě malou. Vlastníci obchodů se střelivem totiž nebyli snadnou kořistí pro někoho, kdo šel rabovat s kuchyňákem a buďto se někam zašili a jen občas vylezli ven, prodali za jídlo a pití dvě tři bouchačky a zase zmizeli nebo se stali šéfy různých otrokářských nebo nájezdnických skupin, což obnášelo mnohem větší riziko toho, že je sundá armáda, ale také mnohem větší zisk. Pro případ toho, že by někdo chtěl napadnout náš pajzl, mám v báglu u pravý nohy připravenou tu kouřovku, každej štamgast je připravenej tenhle podnik bránit a i kdyby ne, hospodskej, kterej nemá daleko, díky tomu chlastu, k těm majitelům obchůdků se zbraněma, má tři frajery, který jsou schopný za něj položit život, každej z nich byl na vojně, se specializací na kulomety a seděj u jednoho stolu v rohu, společně se třema pékáčkama. Vevnitř, dva metry od dveří jsou pytle s pískem a kevlarový, dvoumetrový stěny s malinkým průzorem, ve kterým jsou M2, těžký kulomety na trojnožce. Okna jsou z neprůstřelýho skla, s mřížema. V případě nejvyšší pohotovosti jsou nejváženější zákazníci (já jsem mezi nima. Já vlastně zapomněl říct, že z těch dvou nebo tří brček já sám si dám jedno, ty zbývající dávám hospodskýmu nebo ostatním, takže bych se označil jako „vyšší střední třída“) jsou obeznámeni s tím, že za tím stolem, kde seděj kulometčíci jsou v podlaze padací dvířka, která jsou propojena s radnicí, nikdo o tom neví, už když se to tu stavělo, někdy v těch sedmdesátejch nebo na začátku osmdesátejch, o tom údajně věděl jen starosta a vojáci, dnes už se ani neví, proč to tu bylo vytunelováno, ale dává nám to možnost si zachránit aspoň holej život. Ale zatím jsme ten průchod nemuseli použít. Jo, byli tu nějaký frajeři, který si mysleli, že když přijdou se zipkama a vzduchovkama a budou chtít léky a jídlo, ale většině z nich stačilo, když přišli k výčepu ty tři korby, s kulometama zavěšenejma na popruhu kolem krku a ten zbytek byl vyveden zadníma dveřma ven, kde si s nimi chlapci trochu zablbli. Používaj pistole s tlumičema a těm svázanejm narušitelům mířej na hlavu (většinou, když je příliš nenaserou), takže to vůbec nevyrušuje od konzumace. Prostě odejdou z místnosti a za pár minut se prostě zase vrátěj, vyndají z pistolí zásobníky a z lodního vaku, kterej maj u stěny vyndaj krabku s nábojema a doplní si munici, většinou jednu až tři kulky. Tohle tady je tak jednou, maximálně dvakrát do měsíce, takže normálně se to tu nese v lihovém, konopném a cigaretovém oparu. Já osobně teda nekouřím, občas si dám doutník, ale normálně jen chlastám a hulím. Do toho vedeme filozofický úvahy, sešli se tu většinou intelektuálové, který tady zůstávaj na stálo, jinak to tu lidi berou jen jako cestovní bod na jejich cestách, takže aspoň pořád netlacháme o Kohákovi, Bondym a dalších a poslechnem si, co se děje v dalších částech republiky, popřípadě v zahraničí. Jo, zapomněl jsem říct, že jsme v okolí deseti kilometrů sesbírali a koupili většinu knih, takže máme minimálně pocit, že děláme něco záslužnýho pro další generace, tedy sbíráme předválečně vědění, a sami si taky na psacím stroji zapisujeme, vedem takovou kroniku, zapisujeme příběhy procházejících.

            Takže jak už sem řek, bylo kolem tý desátý, já vylezl z postele, opláchl si obličej v lavóru, ve kterým mám už čtrnáct dní tu samou vodu a každej den do ní jen nasypu trochu chlóru, aby byla aspoň když už ne bez čuchu, tak aby nesmrděla. Zejtra ji vyleju a dojdu si pro novou. Hodil jsem do sebe tabletu jódu, překontroloval jsem si bágl, hodil do něj ty konzervy, jednu pro sebe na jídlo, jednu pro hospodskýho za pívo. Co budu dělat, až mu dojdou Bráníky a Svijany? Nikdo neví, kolik toho ve sklepě má, pravdou ale je, že co si poručíte, to má. Přemejšlíme o tom, že dole má lihovar, ale to je píčovina, ale všichni se vždycky zasmějou, včetně něj, když někdo začne prohlašovat, že má ve sklepě chmelnice až k hranicím a na druhý straně až k Písku. Umotám tři brčka, ty si dám do náprsní kapsy pětadevadesátkovýho vojenskýho kabátu, oblíknu se, hodím na sebe ten kabát (trochu jsem ho potunil, na hrudníku mám kovový pláty, ramena a lokty mám podšitý tvrdou kůží, stejně jako boky a mám taky přišitej límec až skoro k hlavě, taky z kůže, s tenkým kovovým plátkem.) Jinak mám na sobě maskáčový kalhoty, steelky a samozřejmě triko a tenkej svetr. Ten vytvrzenej kabát docela hřeje, takže  v těch průměrnejch pěti stupních nad nulou, co tu máme ve dne a v pěti pod nulou v noci je mi fakt blaženě. Teď už naštěstí nejsou ty mrazy tak krutý, jako byly v prvním měsíci po válce, kdy bylo celej den kolem mínus dvaceti, ale i teď občas teplota spadne na mínus deset. Ještě jednou jsem se kouknul do zrcadla. Když jsem byl „náctiletý“, vždycky jsem vypadal o pár let starší, takže po mně všichni chtěli, abych jim kupoval chlast. Teď, když je mi osmadvacet, už na svůj věk vypadám. No jo, sem fešák, ještě, že se mi ty dredy moc nerozplejtaj, kde bych ted vzal háčky a někoho, kdo by mi je doháčkoval? Dredy si dám přes límec, mám je pod ramena a jsou černý jak uhel. Ne těma sračkama ze vzduchu, co se mi do nich dostávaj, mám to od přírody. Naštěstí mám jídla dostatek a dobře si ho hlídám, takže vypadám docela zdravě, ne jak některý existence, který občas přijdou do nádru, který vypadaj jako kostry potažený kůží. Hnědý voči. Vždycky jsem chtěl zelený, abych se odlišoval, ale aspoň v něčem zapadám do šedýho průměru. Zkontroluju, jestli mám všechno a jestli to, co nechám doma, je na svém místě. Jo, všechno v pohodě. Podívám se na hodinky, je půl jedenáctý. Vezmu batoh, otevřu dveře, které vedou do chodbičky u schodů. Vylezu po těch pár schodech do přízemí, otevřu opatrně vchodový dveře, zkontroluju, že nikdo není venku. Nikdo není venku, fajn. Otevřu tedy dveře dokořán, promnu si oči a vykročím.

            Zapomněl jsem dodat, že mám pro případ nejvyšší nouze ve vnitřní kapse kabátu vystřelovák a občas prostě jdu s rukou uvnitř, protože mám blbý tušení. Ale zatím to byly vždycky jen prázdný obavy. Stejně tak i dnes proběhla cesta bez problémů a já šel sám tou tichou vesnicí, pod ocelově šedým nebem, kolem domů s vymlácenejma oknama a s rozpraskanejma taškama. Ty tašky popraskaly při jedný neskutečně krutý noci, kdy jsme všichni zůstávali v hospodě a krčili se u kamen, do kterejch sme ládovali dříví ze stromů, který jsme pokáceli toho dne a během týdne předtím.

            To byl nejhorší týden, který jsem kdy zažil. Teplota byla kolem mínus čtyřiceti,  vybral jsem tenkrát všechny domy kolem, abych našel teplý svetry pro sebe a ostatní, kdo by se mohli nachomejtnout v nádru, protože tehdy bylo důležitý jak nikdy, aby v sobě lidi našli aspoň trochu altruismu. Jak řikám, seděli jsme kolem těch kamen, klopili do sebe pu-erh s rumem a byli nabalený, že jsme vypadali jak michelini. Pamatuju si, že sme v pondělí (ta šílená noc byla v pátek) hned z rána šli do města, asi šest kiláků odtud, protože tam měl bejt nějakej obchod s kempingovým vybavením, kde jsme chtěli nabrat nevíc nějaký spacáky, který jsou určený do hodně nízkejch teplot. Dorazili jsme tam asi za hodinu, zrovna když začalo sněžit. Popadli jsme asi deset spacáků, ten obchod nebyl skoro vůbec vyrabovanej, takže tam zůstalo i pár malejch lahví s butanem a plotýnky, já si vzal jeden malej stan, kdybych se náhodou rozhodl zmizet někam pryč. S nákladem, kterej jsme nacpali do krosen, který jsme si tam „vypůjčili“. Pak jsme ještě naplnili nákupní vozík, kterej byl v nedaleký sámošce, hodili jsme do něj nějaký monočlánky, svítilny, takovýty ohřejvací polštářky s plíškem, kterej když se rozlomí, tak ta sračka uvnitř zkrystalizuje a začne to hřát. Exotermická reakce.

            Strávili jsme tam jen asi půl hodiny, ale venku napadlo aspoň pět čísel a plahočit se s plně naloženým nákupním vozíkem není žádná sranda. Ale během nějakejch dalších dvou, dvou a půl hodiny jsme se dostali zpět. Vyložili jsme v nádražce všechen náklad. Když jsme za půl hodiny vyšli ven, bylo na zemi čtvrt metru sněhu a sněžilo tak, že bylo vidět sotva na dva metry. Byl to jeden z těch momentů, kdy si člověk řekne, že byl jedno rozhodnutí od smrti. Od tý doby jsme v podstatě pořád byli uvnitř nádražky, v úterý a středu se počasí trochu uklidnilo, zima pořád byla, kolem mínus třiceti, ale nesněžilo, tak jsme mohli zajít vybrat z chat ve vesnici dříví do kamen a pokáceli jsme pár stromů. V tý době už venku byl půlmetr sněhu a ve čtvrtek už jsme zase vůbec nemohli ven, protože chumelilo snad ještě víc, než v pondělí. V pátek nesněžilo, byl tak šílenej mráz, že popraskaly ty tašky na střechách, ne, že by jich popraskalo nějak moc, ale třeba u nás jsme je museli hned, co povolily mrazy, vyměnit, protože jich popraskalo asi padesát, kvůli tomu, že zevnitř do nich šlo teplo a zvenčí zima. Když jsme byli v podkroví, našli jsme tam další zásoby, hlavně jídlo, takže nám to naši situaci ještě zlepšilo. A bylo ho tam tenkrát fakt hafo. Dokonce, nikdo netušil proč, tam byla flaška s butanem, třicetikilová. Nevěděli jsme co s ní, ale od tý doby, pokaždý, když přišel do hospody někdo novej, nejdřív jsme se ptali, jestli nedělal s plynem. Ta flaška tam byla tři tejdny a už jsme si začali řikat, že snad bude lepší, když venku  rozděláme ohniště a tu flašku do toho hodíme, he he. Ale nakonec, po těch třech tejdnech sme natrefili na týpka, kterej nám za nějaký to jídlo a vodu připojil tu flašku k troubě, kterou jsme dotáhli z nedalekýho baráku. Od tý doby žereme skoro furt teplý jídlo.

            Otevřel jsem dveře, pozdravim se s kámošema u dvou dlouhejch stolů a hospodským u výčepu, kejvnu hlavou i směrem ke kulometčíkům, který zvedli hlavy od stolu, kde něco studovali, nějaký mapy či co a zasednu si do svýho růžku jednoho z těch stolů. Jsem přímo na tom rohu, takže mám půl zad opřenejch o dřevěnou přepážku mezi stoly a druhou ruku položenou na okenním parapetu. Takhle vydržim sedět maximálně půl hodiny. Nalevo ode mě je výčep, napravo je druhej stůl. U mýho stolu sedíme tři. U druhýho sedí čtyři. Každej má spoustu místa na tom stole, ale nikdo ho nijak nevyužije. Položil jsem si na zem bágl, vytáhl z něj dva špeky, jeden dal týpkovi napravo, to je bejvalej vysokoškolák, školu mu přerušila válka, student teologický fakulty. Když otevře hubu  a zapojí se do diskuze, všechny tim strašně nasere, protože se to vždycky stočí k tomu, jestli bůh je nebo není, ale zase zná hodně vtipů, který naopak všechny baví. Druhýho špeka a konzervu jsem odnesl k výčepu, dal to hospodskýmu, kterýmu říkáme Máchal.

            Docela zvláštní, jak  vznikla tahle přezdívka, Má spojitost s tím, co dělal během vojny, branná povinnost byla znovu zavedena asi rok před válkou a on tam sice byl, ale všechny nad sebou strašně sral a ulejval všechno možný. Tuhle zakamufloval bednu munice a prodal ji, támhle vymazal z povrchu zemskýho, respektive z dokumentů, UAZ s nákladem zdravotnickejch potřeb. Kdo viděl „S čerty nejsou žerty“ ví, že Petr Máchal byl taky rebel a tu vojnu taky nijak neprožíval. No prostě takhle nějak mu vznikla ta přezdívka, asi.

            Podám mu artikl a on povídá: „Co to bude, Feťáku?“

            Moje přezdívka vznikla kvůli tomu, že mám dredy, poslouchám ska a reggae a hulím trávu. Je to trochu prozaičtější, než přezdívka našeho chlebodárce, respektive chlastodárce.

            „Tak já si dám kafe, malýho ruma a nějaký ty suchary.  Hoď mi k tomu prosimtě něco, ať to nežeru suchý.“

            „Tak proč si bereš suchary, když to nechceš mít suchý?“

            „Ty snad máš chleba? Jestli jo, stejně ho nechci vidět.“

            „Chleba nemám, dám ti suchary a k tomu tady mám nějakej hermelín, ten bude proleželej jak pacient na LDNi.“

            „Tak to bude teda pořádně proleželej.“

            Odejde dveřma dozadu, někam, kde nikdo kromě něj nikdy nebyl a já si jdu sednout ke stolu. Za chvíli přijde Máchal, v jedný ruce kouřící hrnek plnej černý ambrózie a malýho panáka. V druhý ruce nese talířek se sucharama, hermelínem a kouskem salámu. Vždycky mi jednou za čas přidá i něco, co je nad rámec toho, co mu platím, jak řikám, jsem vyšší střední třída. Pustím se do toho, obrátim ruma do kafe, zamíchám to lžičkou, napiju se. Sakra, je to nějaký silný. Začal sem jíst ty suchary, do toho ten sejra, kterej ačkoli byl proleželej, možná až přeleželej, chutnal ještě celkem normálně. Na konec snídaně jsem si dal ten salám.

            Zapomněl sem taky na to, že po okolí mám roztroušenejch pár schovek, kde mám jídlo. Najednou bych to určitě neodtáhl, a tak jsem si už před válkou zřídil síť skrýší, v okolí deseti kilometrů mám asi padesát kilo jídla, hlavně různejch konzerv a sušenýho masa. Trubky, který vedou potoky pod silnicema, jistý nory, kmeny stromů, různé domy, tam všude mám kufříky, bedny, krabice, pytle, ve kterejch mám lančmíty, hrášek, kukuřici, kompoty. Mám několik důvodů, proč to nemám všechno v tom svým sklepě. Když mě vykradnou, nejsem v prdeli, když by se něco pokazilo, můžu po cestě vybrat pár skrýší, mám je rozložený rovnoměrně do všech světovejch stran, takže jsem připraven na invazi z kteréhokoli směru. Mám taky vytipovanejch pár míst, kde se můžu schovat, ať už to jsou sklepy domů, některý jeskyně, pár bunkrů, o kterejch v podstatě nikdo neví, já se o tom dověděl neskutečnou náhodou, když jsem byl v antikvariátu, bral jsem si nějakou knížku, snad Orwella a mezi stránkama byla SD karta, když sem jí strčil do čtečky, bylo tam několik souborů, byly to mapy a zápisky o různejch docela neznámejch instalacích, našel jsem to asi rok před válkou a do těch bunkrů a skládků tady v okolí jsem se podíval, ne teda do všech, asi jen do pěti, má jich tady bejt dalších asi deset. Tím myslím okruh třiceti kilometrů. Hodně blízko tady má bejt jeden bunkr, dnes je sobota, půjdu tam pozítří.

            Příjemně nasycen jsem prošel sálem kolem kulometčíků, pozdravil jsem je, oni mi kývli nazpátek. Otevřel jsem jedny ze dvou dveří, které tam byly a vešel jsem do knihovny. Všude byly knihy, byla to místnost asi čtyři na pět metrů a všude byly police s knihama. Od podlahy až do stropu, všude byly. Vzal jsem si „všechny řitě světa“. Vrátil jsem se na svý místo a začetl se do příběhů Henryho Chinaskiho. Největší prasák americký literatury. Sice jsou ty povídky v podstatě jedna jak druhá, ale stejně je každá jedinečná a ten jeho styl strašně žeru. Asi kolem druhý odpoledne mě to přestalo bavit a navíc začal bejt docela hluk, protože právě mezi druhou a desátou večer je tu nejvíc lidí. Proto chodím už dopoledne, abych si užil trochu klidu a případnýho rozjímání s ostatníma stálejma. Dnes to byl jeden z těch divočejších dní. Dneska tu bylo docela narváno a bylo to dost divnejch lidí. Naštěstí hafo z nich nemělo na zaplacení, takže je hospodskej poslal do píči a oni šli. Ten zbytek už nebyl tak hroznej, na skoro všech sice bylo vidět, že vydržej maximálně měsíc, ale aspoň o sebe ještě dbali. Docela jsem čuměl, když jeden, kterej vypadal jako šéf skupiny celkem šesti lidí vytáhl z batohu pistoli, která vypadala jako Glock a položil ji na pult. Přidal k tomu dva zásobníky a hospodskej je odvedl ke stolu a usadil je.

            Kolem čtvrtý sem pil druhý pívo, u mého a u toho vedlejšího stolu jsme byli všichni stálí zákazníci, až na jednoho, kterej tu bejval docela pravidelně, ale ne vždycky. Všichni věděli, že bydlí hned vedle hospody. Teď už tu ale nebyl třetím dnem. Je pravda, že hodně chodil po okolí a zapisoval do naší kroniky, jak to vypadá v okolních dědinách. Ostatní tu byli každej den, maximálně jeden den vynechali. Já jsem tady byl více méně každej den, ale dvakrát až třikrát za čtrnáct dní jsem byl celej den pryč, já jsem procházel hlavně severní část okolí, mám zmapovanejch asi pět nebo šest vesnic, co tamtím směrem jsou, nejvzdálenější z nich je asi deset kilometrů daleko, vede tam silnice i železnice, takže do sebe dostávám tak málo radiace, jak to jen jde, nemusím procházet lesy. Ten bunkr, kterej mám v plánu, je asi šest kilometrů daleko, má to bejt na okraji lesa, poklop má bejt mezi velkými balvany, překrytý železnou deskou, na které jsou nalepený kameny, kvůli kamufláži. Ty mapy, co byly na tý kartě jsou šíleně přesný, před válkou jsem si je všechny vytiskl, je to celkem asi sto padesát objektů, po celý ČR a západním Slovensku. Je to rozdělený do několika sekcí, podle oblastí. Je tam mapa oblasti, bližší mapa, kde je jen několik vesnic nebo význačnejch bodů kolem daného objektu, potom ještě víc přiblížená mapa, se záběrem asi 100×100 metrů a potom mapa, na které je jen vstup do objektu a okolních pět metrů. Tyhle stavby jsou tak dobře zakamuflovaný, že je nemusíte poznat ani z metru. U toho největšího přiblížení je taky pár fotek ze země, takže ten člověk nebo ta skupina, která to dělala musela bejt u každýho toho objektu, takže je jistý, že tam ty vstupy jsou. Bohužel nikde není ani žádnej kontakt, ani není nikde vyfocenej ten člověk nebo ta parta, co to dělala, na Internetu jsem to zkoušel hledat, ale nikde nic nebylo.

            Ta knížka vytisklejch map a dalších podkladů, včetně textů a videí (videa jsem netiskl) má celkem asi šest set stran, já si jí rozdělil podle těch oblastí, mám kromě jedný knihy, kterou mám u sebe v báglu, (tedy její část ohledně okolí a dvou dalších lokalit, asi dvacet kilometrů daleko, zbytek mám v baráku), dvě další kopie, který mám ve dvou skrýších, každá je v jednom kovovým kufříku, jsou na dnech takovejch těch studní nebo co to je, který jsou na polích. Mimochodem, několik těch objektů, který mám na mapách, maj vchod v těchle studnách.

            Kromě nás, stálejch byla zaplněná většina stolů, ale pořád bylo, kam si sednout. Byla tu docela dobrá nálada, taky se tu sešli lepší lidi, dokonce sem přišel i člověk, kterýho jsem potřeboval potkat už nějakou tu dobu. Opraváře, kterej má v sobě kus MacGyvera. Přišel s funkčním malinkým gramcem, tak sem se ho zeptal, jestli by byl schopnej zprovoznit můj, kterej chytá prach v mým příbytku. Mám tam asi dvacet reggae singlů a deset elpíček a rád bych si zase jednou poslech nějakou dobrou hudbu. Elektromagnetickej puls, kterej vznikl při válce, během výbuchů vysoko v atmosféře totiž odpálil většinu elektronky, která nebyla ve Faradayových klecích, takže můj gramec na elektřinu si ani neškrtne. Sice sem zachránil  docela dobrý dynamo, který sem měl během války měl odstíněný, ale gramec nehraje. Ten člověk mi řikal, že to klidně udělá, ale že to udělá až zejtra a že by teda potřeboval někde přespat, ale že se mu nechce chrápat na stole. Tak sem řekl, že si může ustlat ve sklepě mýho paneláčku, že tam mám rezervní spacák, karimatku, a tak a ať u mě klidně přespí. V půl sedmý sem si došel k pultu a nechal si ohřát konzervu, s lančmítem. No, popravdě, nechal sem si na sekeru, že přinesu zejtra brko navíc, hodit lančmít na pánev a k tomu mi udělal Máchal rejži. Strašně dobrý jídlo, neskutečně sem se nadlábl. V sedm je zlomovej bod, protože kdo tu je v sedm, ten už tu večer zůstane. Po sedmý už cestovatelé, kteří jen projíždějí jsou dávno odjetý, zůstávaj tu jen lokální nebo cestovatelé, kteří tu pár dní zůstanou. Po večeři jsem si dal čtvrtý pívo. Když vím, že tu jsou lidi, který tu zůstanou a navíc, když už tady něni takovej hluk, a tak, poslouchám jejich příběhy.

            Díky tomu máme docela přehled, co se děje v okolí. Víme, že na Moravě jsou obří pole, který živěj hromadu lidí, na území někdejší ČR se nejvíc zeleniny pěstuje na Moravě, kde je v zemědělství naprostá většina lidí. S vojákama to tam prý je naprosto úžasný, chovaj se spořádaně, což je hlavně díky jejich generálovi, kterej je neskutečně liberální a strašně si vyžírá od velitelství, který je zahrabaný někde na Kolínsku v nějakym bunkru, že zatímco ve většině Česka a taky na napůl anektovaném Slovensku vojáci vládnou pevnou rukou, s ničim a nikym se neserou a co chtěj, to si vemou. Ale on na ně zvysoka kašle a ostatní generálové, i když nesnášej jeho přístup, si nedovolej Moravu zabrat, ať už kvůli tomu, že by mohl propuknout velkej hladomor anebo kvůli tomu, že Moraváci jsou velmi dobře vyzbrojeni, jednak pěchotně, tak obrněnou technikou a v neposlední řadě maj i několik stíhaček, vrtulníků a bombardérů.

            Jak jsem říkal, vojenský velitelství je kdesi na Kolínsku a tam je situace prej nejhorší. Lidi, který přicházej odtamtud vypadaj se všech nejhůř, mířej všichni do Rakous a hlavně do legendárního Libertylandu, jedinýho svobodnýho státu na světě. My ho tu probíráme velmi často, jsme vůči jeho existenci hodně skeptičtí. Zvěsti, které se o této oblasti šíří, mi připomínají Smaragdové město z docela povedeného Metra 2033 a docela nepovedeného Metra 2034. Robovojáci, beztřídní společnost, kibuce, dostatek stravy a nezávadná voda pro každého, to mi zní dost utopicky, ještě k tomu v týhle době.

            Na Moravě jsou s vojákama zadobře. Tady je ta situace taky snesitelná, což je jeden z důvodů, že tady vůbec můžeme sedět. Největší základna v širokým okolí dostala přímej zásah, asi půl roku před samotným dopadem bomb se sem přesouvalo velký množství techniky, potajmu, ale nějak to prosáklo a tak jedna hlavice měla za cíl právě ten komplex, kterej byl těch 20 kiláků od mého předválečného bydliště. (samozřejmě kromě tajnejch lokací, ale ty by měly být opuštěný) Jinak tu v blízkosti jsou asi dvacet let opuštěný kasárna, který obsadili takový nějaký zbytky vojáků z okolí, kteří zrovna byli na projížďce, když to vypuklo nebo byli převeleni do týhle oblasti. Lidí ale není nazbyt, takže vojáci spíš než že by stáli u lidí, kteří okopávají pole a puškou jim mířili na hlavu, spíš živoří a sbírají síly v těch kasárnách, který, nutno podotknout, docela slušně vybavili a opevnili a čekají, až jim velitelství pošle nějaký posily. Už sem se o tom s pár lidma bavil, že prej chtěj podniknout útok na ta kasárna, ale potřebujou lepší výbavu, tak jsem jim řekl (bylo to asi před třemi týdny, co sem se s nima naposled viděl) že se pokusím něco sehnat, že mám pár tipů, (v pondělí to jdu omrknout, jak už sem řekl) a že ať se tady za měsíc staví. Máchal a kulometčíci říkali, že rádi budou nápomocni, ale že do toho půjdou jen s dobrou výbavou a ostatní štamgasti se přidají taky. Doufám, že tam něco najdu, protože jestli chceme něčeho dosáhnout, musíme zasáhnout teď, když si vojsko ještě líže rány a soustředí se hlavně na Slovensko.

            Kolem jedenáctý jsem dopil pátý pívo (já vim, piju pomalu, ale když člověk pořád o něčem kecá, tak toho moc nevypije) a společně s tím maníkem-opravářem jsem se vydal k domovu. Začala bejt pěkná kosa, podle teploměru na zdi nádražky bylo mínus pět. Je pravda, že v porovnání z dřívější dobou je tady jak na Havaji, ale stejně bych radši v květnu seděl někde kousek nad městem seděl na kopci, na louce a s partou bych pil víno, Bráníky, Mušketýra nebo jakýkoliv jiný dobrý pivko. Takhle musim bejt nabalenej jak kokot. Došli jsme do mýho baráku, sešli po schodech, odemkl sem dveře z malý chodby do toho sklepního bytu, kde bydlim, rozsvítil jsem světlo, který jsem udělal své pomocí, mám na stropě pověšenej svazek LED diod, od kterejch sem vyvedl dráty ke vchodu, kde mám baterii a vypínač. (mimochodem, to si vysloužilo uznání od opraváře)

            Vlastně jsem ani nepopsal jak to tu vypadá. Je to malej byt, miniatůrní předsíň, ve který mám na věšáku pověšenej protichemickej oblek, plynovou masku, rezervní kabát (ten není nijak upravenej), kanady, jako případnou náhradu za steelky a taky tam mám nádoby, ve kterým mám sračku, kterou používám jako prací prášek. Ale já jsem teď v obýváku, kterej je zároveň i kuchyní, a tady je to stropní osvětlení. Nalevo ode mě je kuchyňská linka se sporákem, kterej je ale bohužel ne na plyn, ale na elektřinu, takže je nefunkční, lednice, která je asi tak stejně využitelná. Naproti, pod malým, podlouhlým oknem je pohovka, před ní malý stolek. Jídelní stůl a židle jsem použil na zátop. U stěny napravo mám skříňku s visacím zámkem, uvnitř je zbytek toho prvního výtisku map, pár mých nejcenějších knížek a vinyly. Potom tam taky mám, v malým trezorku, největší část mý zásoby trávy a jako poslední věc, co v tý skříni je, jsou turistický mapy většiny Česka. Vedle skříňky jsou dveře, teda bejvaly, teď je tam jen rám, dveře jsem spálil. Za tím rámem je malá místnost, kde mám postel, v rohu kamna, ve kterejch topím, když začne bejt zima. Tak jsem zatopil, sice to moc dobře nešlo, ale nakonec se mi povedlo to roztopit. Vyndal jsem z docela velký skříně, která je vedle postele, věci, aby měl opravář kde přespat. Rozložil si to v kuchyni, Já si pověsil do předsíně kabát, naložil kamna a sundal kalhoty a zalezl do spacáku. „Až pudeš spát, tak zhasni“ houkl sem na opraváře. Když asi za deset minut zhasnul, natáhl jsem se pro kalhoty, ze kterejch sem vyndal vystřelovák a pás se sumkou na suchej zip, potichu jsem si pás zapnul kolem levý paže a do sumky jsem strčil nůž. Člověk si nikdy nemůže bejt jistej, zvláště, když si pustíte cizího člověka do baráku.

            Nicméně, noc proběhla bez problémů, ráno jsem vstal už v osm, protože se vzbudil i opravář a začal se štrachat mezi svejma věcma, což mě probudilo. Vstal jsem, oblíkl sem se, vyndal jsem z tý velký skříně gramec a nějaký součástky a dráty a podal jsem to opravářovi, ten si sedl pod okno na gauč, aby měl světlo. Vyndal z batohu nářadí a začal ten gramec rozšroubovávat. Já vzal lavór, venku jsem ho vylil, přinesl zpět a nalil do něj novou vodu. Pak jsem do toho přidal trošinku chlóru.  Já si sedl na postel a projížděl si mapku s tím krytem, co do něj zítra chci jít. Poklop by měl bejt v remízku, asi osm kilometrů odtud, po cestě mě čekají jen pole a louky. Potom začalo pršet a já v tom malým průzoru přestal mít dostatek světla, tak sem si řek, že si to přečtu a prohlídnu v Nádru. Opravář mezitím opravil gramofon, tak jsem na něj připojil dynamo a vyndal jsem ze skříně desku od Yellowmana. Krása. Po dlouhejch měsících jsem slyšel pořádnou muziku.

            Když jsme kolem jedenáctý odcházeli, dal jsem mu pět konzerv, za to, že mi to opravil a společně sme vyrazili do hospody.

            „Hele, díky za ty konzervy a já se s tebou rozloučim.“

            „Ty nepůjdeš do hospody?“

            „Ne, musim jít dál, nemůžu tady zůstat.“

            „Proč? Někdo po tobě de?“

            „Ne, ale nechci se vázat na ostatní lidi. Během války sem přišel o všechny a evidentně nosim smůlu, protože každej, s kym sem byl po válce aspoň tři dny, chcípnul“

            „Nebuď pověrčivej“

            „Věř mi, musim jít. Možná se ještě někde uvidíme.“

            A tak sme se před dveřma mýho paneláku rozloučili. Já vyšel na sever, k nádru, on šel na východ. Přišel jsem na dvanáctou, dnes jsem i snídal, dali sme si sýr, kterej sem někde splašil a překvapivě dlouho vydržel. K tomu sejru jsme měli nějaký sušenky. K obědu jsem si dal vepřový a pivo. Zbytek dne nebyl ničim výraznej, ani nepřišlo příliš lidí, byli jsme tu v podstatě jen my, stálá osádka, jinak skoro nikdo. Zapsali jsme do kroniky, že tu byl ten opravář a že o sobě řikal, že je prokletej. Tak jsme tam zapsali jednu zporávu z dneška, protože jeden z toho mála, co byl jen průchozí, byl týpek, kterej o sobě tvrdil, že přišel ze severozápadu, od Plzně. Vypadal naprosto šíleně, měl naprosto roztrhaný oblečení, měl na hlavě asi polovinu vlasů, nedával jsem mu ani tejden života. Řikal, že právě od západu začíná rozšiřovat území tamější vojenská posádka, prej to má bejt asi 2000 vojáků. On sám byl desátník a neuposlechl rozkaz, odmítl postřílet u zdi lidi z nějaký vesnice, včetně dětí, který stávkovali za vyšší potravinový příděly. Takže mu svázali ruce a nohy a hodili ho do dvoumetrový jámy někde v lese. Podařilo se mu z těch lan dostat, trvalo mu to v podstatě celej den. Večer, to už padla noc, se začal škrábat z tý jámy ven a prej asi kolem půlnoci se mu to povedlo. Prej ty stěny byly strašně drolivý, nemohl se vůbec nohama chytnout, vždycky se mu pod nohama ta hlína utrhla. Nakonec se mu povedlo se vytáhnout za nějaký kořeny. Potom šel celej den, skoro se nezastavil. Na konci druhýho dne dorazil do vesničky, kde prej žilo asi deset nebo dvacet civilů, bydleli ve dvou domcích a vojenská posádka, čítající pět lidí. Podle těch civilů těch pět vojáků byli nějaký frajeři, který armáda prohlásila za mrtvý, ale ve skutečnosti naložili UAZ plný zbraní, jídla a vody a odjeli pryč, že se někde zahrabou. Údajně byli snad z tý Plzně, to znamená z jedný z těch nejhorších posádek. Po cestě, když jeli, narazili na tuhle vesnici, kde kvůli tomu, že tu bylo jen pár lidí, nikdo nehlídal a obyvatelé si mohli dělat, co chtěj. Přijeli ale tihle týpci a brutálně si na ně došlápli. Nikdo o nich neví, protože nikdo se nedostane dovnitř ani ven. Takhle to prej trvalo asi měsíc, dokud se neukázal ten desátník. V noci je všechny, jednoho po druhým odkrouhnul. V kapse měl KPZ, ve který byl i rybářskej vlasec. Nejdřív uškrtil jednoho, kterej byl na hlídce. Vzal mu pistoli, kterou měl u sebe a kouřovej granát. Ten hodil do domku, kde spali vojáci, nasadil si plynovou masku, kterou mu půjčil jeden z těch civilů (Jo, přišel tam se soumrakem a jeden civil, kterej se vracel na ubikaci, ho varoval, aby našel přímo do vesnice a bezpěčnou cestou ho dovedl do baráku, kde civilisti bydleli. Tam se dověděl to, jak se sem dostali ti vojáci.  Jak řikám, nasadil si plynovou masku, vešel dovnitř a vojáky, který se váleli po zemi, jednoho po druhým zastřelil. Pak šli spát a ráno začali civilové oslavovat. Vzal si UAZ, jednu pušku, co měl jeden z vojáků, tu pistoli, nějaký jídlo, pití a odjel. Věděl, že brzo ta vesnice bude zase zotročená, protože ve vysílačce v autě se napojil na nějakou nedalekou posdáku, která právě plánovala zabrání tý oblasti, kde zrovna byl. Po cestě mu došel benzín a to docela záhy, dál pokračoval opět pěšky. Po cestě ho zajala nějaká sekta, chytli ho do pasti, střelili do něj uspávací šipku a probudil se ve sklepě nějaký chatky. Co mu jeho věznitelé řekli, tak se vrátili nábožensky k pohanům a jeho chtěli využít při slavení jednoho svého svátku, jako oběť. Co mu pomohlo bylo to, že večer před tím svátkem se všichni sjeli durmanem a podařilo se mu vykopnout dveře od sklepa a i když ho jeden z těch nábožníků pořezal kudlou, podařilo se mu utéct. Zase neměl s sebou nic, našel po cestě ven z tábora, kde už byla uprostřed postavena hranice, jen pistoli a dva zásobníky a svůj batoh, ve kterým byla polovina věcí. Potom už ta cesta byla lepší, ale zase ho někdo napad, jednou po něm šel kanec a z vysílačky pořád bylo slyšet, že postupují dál a dál.

            Prej asi před dvěma dny nebo snad včera, zachytil volání o pomoc té plzeňské posádky, že se musí stáhnout a shání posily, že do nich snad jdou Rakušáci, takže sem snad nedojdou. V tom případě se ale musíme bát našich jižních sousedů a měli bychom doufat, že se nějak mezi sebou tyhle dvě armády pobijou, pokud možno co nejdál od nás.

(nedokončeno)