Nejlepší možná doba – povídka do soutěže

Kvě 8, 2012

“První znásilnění je blbý”, říká Alice a trochu rozklepaně si připaluje “…ale pak už to jde. Ale když je na tebe jich víc…”. Dolívám jí z poslední láhve whisky a nemám co říct. Padá jí popel. V pětatřiceti by se nikomu neměla tolik třást ruka.

“Prý zítra večer půjde na dvě hodiny proud.”, říká moje žena a snaží se o něco optimistického, co nevyžaduje citovou investici. Jako vždy. V podstatě je to všechno pořád stejný…

Dolévám podruhé.

“Na Nešpora.”

“Na Nešpora…”

Ráno na zastávce trocha optimismu. Docela to začíná fungovat. Aby přijel skutečný autobus, nebo trolejbus, to snad nikdo nečeká. Ale i kůň s povozem mě potěší, když přijede na čas. Sice jdu pěšky, ale potřeboval jsem se zastavit mezi lidmi a počkat, zda jim něco přijede. Nad Ústím svítá a zdá se, že dnes v noci nehořel žádný panelák. Z mešity na Severní Terase začíná být slyšet muezzin, ale jeho hlas skončí v syntetickém zachrchlání. Asi to to generátor vzdal. Příliš dobré ráno. V práci není co dělat, ani co pít. Zase věčná otázka, zda chodit zbytečně do práce, nebo to nechat být a raději makat na zahradě. Pořídit si včely a mít med… Předevčírem prý přepadli nějaké zahrady kus od nás. Asi bych měl zůstávat na zahradě a vykopat obě pistole…

Dopoledne zvoní v kanceláři pevná linka (tolik dobrého naráz…). Moje žena, pláč v hlase. Přepadli naší zahradu, ale tchán žije. Jen pobodaný, ale nemocnice nepřijímá (“Kurva kdy sis naposledy všimla, že by někoho přijímali??!”). Prý doktor ve městě ho vezme, ale za půl unce. Asi před sedmi lety jsem něco nakoupil, ale nevím, jaké představy má moje žena. Už tenkrát to  bylo drahé. Hezký den je v háji a nad Skřivánkem začíná stoupat kouř. Hoří zateplení dlouhého paneláku. Není to tak hrozné, když se to odehrává potichu a není slyšet sirény hasičů nebo sanitek. Nepřijedou a nezbývá, než doufat, že obyvatelé postiženého domu mají na střeše dost dešťové vody, aby to uhasili. Doufat… Přistihuji se, že je mi to jedno. Oblak kouře z hořícího polystyrenu se kryje s vrcholem Milešovky a vypadá to, jako by nám bába jedna začala soptit. Jenže dneska si dá i horotvorná činnost pauzu. OK, zlato pro tchána. Jo, máme. Neptám se, co uděláme, až ho budou potřebovat naše děti. Silueta Milešovky a Kletečné je stejná, jako Předtím. Jen ten dým… Chvíle úlevy v mezičasí.

Dopadlo to celkem dobře, rána nebyla tak zlá, k tomu nějaké škrábance. Štve mě to – tohle bychom zašili sami, ale Sulfonamid nemáme. Ani ten veterinární, co sypeme na ránu. Půl unce… Když se policie nepřijde zeptat ani na pokus o vraždu, má cenu schovávat pistole? Škoda tří keříků rajčat, ale G19 i Steyr jsou venku. Když se na nátlak EU rozhodla vláda zabavit legálně držené zbraně, tak spoustu lidí “vykradli” a o zbraně přišli. Fakt smůla. Naštěstí v té době byla PČR už v hodně velkém rozkladu, pořád stávkovali a moc do toho nešťourali… Večer jsme všichni rádi, že to nakonec dopadlo ještě dobře. V tom slyšíme auto v ulici. Rozechvění,  nostalgie – však to všichni znáte. Ale je to jen šedivý VW  Evropské komise pro gender a multikulturní záležitosti. GMCC. Povinné kázání z reproduktorů na střeše končí předčasně, protože v mešitě na Mírové nahodili agregát. Hlavně nezapomenout zítra vyvěsit duhovou vlajku na zahradě i v bytě.  Dodržování Pride March Tolerancy Day je dost sledováno. Dosypávám hlínu do sudů s bramborami. Když vše půjde jak má, budeme mít něco přes půl tuny. Večer tchánovi i tchyni vysvětluji, co s Glockem. Je to prosté, ale přesto se tomu brání. Stereotypy přežijí i průměrnou civilizaci… Natož tu naši. Zpátky domu.

“Nezapomeň vyvěsit vlajky.”

“Jasně.”

Večer opravdu jde proud. Úsporná LEDka dvakrát blikne, chcípne a naskočí. Pustíme si televizi a vychladíme lahev vína. Už je chycené, ale jde to. Žernoseky měly vždy mizerné špunty ale skvělý obsah. Krátké zprávy: Rusové plyn nepustí, dodávky norské ropy budou jen pro vybrané vládní instituce a nevládní ekologické organizace. Odhaleno spiknutí radikálů, umělci a novináři manifestují za jejich exemplární potrestání. Ve jménu lidských práv popraveno šestnáct lidí. To je lepší, než minulý měsíc. Jejich jména scrolující obrazovkou už nepůsobí nijak zvlášť depresivně. Pitomci, stejně nic nezmůžou… A to jsem byl ještě předloni přesvědčen, že si na to nezvyknu. Ta trocha alkoholu najednou stačí. Jenom kde ho brát? -Poslední blok Temelína uzavřen – není personál, který by se v tom verglu vyznal. V posledních letech dostávaly vysoké školy dotace jen pro stadium humanitních oborů. Nadále se počítá jen s energií ze Slunce a s občasným dovozem čínské elektřiny z termonukleárních zdrojů. Krátký projev profesora Bursíka o škodlivosti termonukleární elektřiny a slib, že do dvou let jí nebudeme potřebovat. Když to říkal poprvé, neměl ještě šedivé vlasy… Televizní vysílání ukončí přenos ekumenické bohoslužby pod vedením imáma Al-Inrávího. Od doby, co se nejmenuje kardinál Duka dost zhubnul a vypadá mnohem lépe. A ani dnes v noci nebude sex…

Ve středu je Den integrované rodiny. Jdu vyzvednout Tancošovic děcka. Jsou docela fajn a překvapeně zjišťuji, že se na ně docela těším. Kašlou na konvence, protože můžou. Ale to je jedno.  Cítím se s nimi svobodnější. Přednáška na téma “Co znamená: Vykuř mi ho” pro mojí osmiletou dceru je celkem přijatelnou daní za pár chvil zdání svobody. Už Krteček blahé paměti kouřil… Proslýchá se, že příští týden zase půjde proud. Ach jo, pořád jsme věřili, že to vydrží, že všechno bude OK. Kromě pár magorů, co čekali až přiletí emzáci, přijde nějaká pandemie, nebo se někde vyklube nějaký mayský bůh a sežere nás i s goráčema. Prdlajz, pravdu neměl nikdo. Pomalu vařené žáby – nedokázali jsme včas vylézt ze stále teplejší vody. Nejdřív jsme v zájmu sociálního státu přišli o majetek, potom v zájmu budování multikulturní společnosti o svobodu a teď už často neteče ani voda. Sociální stát se stejně složil, Číňanům a Arabům dluží už i naši pravnuci a multikulti je pro všechny, co sem přijdou, jen ne pro nás. Kdyby alespoň přiletěli ty emzáci. Večer jsem dal sáček ovesné kaše starému žebrákovi. Mám pocit, že dělal šatnáře v knihovně, než byla slavnostně spálena. Jsem debil…

V noci mě budí pláč malé. Žena je tak groggy, že jí to nevzbudí. Anebo ano, ale tentokrát závod na téma “Kdo se vydrží déle tvářit, že spí”, výjimečně vyhrává. Jdu do dětského pokoje a vše je růžové. Hoří panelák dole v ulici pod námi. Hoří od pátého patra, takže to nevypadá, že ho někdo zapálil úmyslně. Drtivou většinu požárů fasád dělají plechové komínky kamínek, tažené příliš blízko zateplené fasády. Někomu byla v noci přehnaná zima a moc to rozfajroval. Příští zimu budou mít dost velký problém. Z roztříštěného okna skáče silueta postavy. Pitomec. Většinou jdou požáry fasád přežít. Hoří to jen z venku a na jedné straně. Protipožární plynotěsné dveře v půlce bytu má dnes snad každý. Rychlá inventura, zda tam nebydlí někdo známý. Malá na chvíli klidně oddychuje a růžová barva a stíny jí tančí po tváři. Romantická krajina zítřků, které prý už budou jen a jen lepší. Jediný důvod, proč tu káru táhnout dál…

Světlo v očích, zima, stržená deka, děti brečí, “Vstávej kriple!”, úder do hlavy,  kupodivu přináší jasný rozum a vnímání světa. Druhá rána zasazená s dojemnou péčí, znovu světlo v očích. Červená opona přes oko, ale naštěstí vím, že z hlavy teče červená při sebebanálnější příležitosti. Na tohle neumřu. Zatím… Už i žena brečí – dochází mi, že tohle je fakt průser. Půl hodiny poté, rozklepaný zimou i strachem,  hypnotizovaně zírám u výslechu do silné LED výbojky. Světlo v noci. Začíná mi být jedno, co se děje. Lepím se na světlo, rochním se v něm, užívám si jako plaz v teplé bažině. Teoretické kecy, že je LED světlo studené. Panebože, po letech mě to jasné světlo v noci někde vzadu nádherně hřeje. Až třetí rána pěstí mě trochu vrátí do reality. Černá uniforma s duhovým znakem a zeleným lístečkem pěkně ve zlatém řezu. Hůř jsem dopadnout nemohl.  V duchu rychle přemýšlím, zda jsem se k Tancošovic děckům choval dobře. Na zahradě jsem nic nepálil… Veřejného slavnostního demolování vlastního auta jsem se účastnil taky celkem nadšeně. Když deset měsíců není benzín ani na černém trhu, tak po jedné z posledních flašek whisky si můžete s pajcrem vedle svého auta připadat celkem furiantsky… Co jsem zase posral??

“Panáček měl zlato??!” Aha. Do prdele! Kdo mluvil? Tchán? Snad ne… Doktor? Vždyť by udal sám sebe.

“Kolik toho ještě máš?”

„Kde?“

“Rozmysli si to. Máš ženu a děti. Trochu bysme jim mohli zkomplikovat život, že pánové? Nebo i trochu víc…”

A bác. Červená mlha zahaluje příliš vystresovaný mozek a mně začíná být všechno jedno. Posledních pár uncí fakt nedám, je to jediná jízdenka mých dětí do budoucnosti. Ale chlapi z Ideového nebo jejich šéfíci z GMCC nadržení na neodevzdané zlato by jim mohli tu jízdenku dost potrhat… Pokud chcípnu rychle, o nic nejde. Okem pod nateklým obočím se zkouším rozhlédnout, zda nějakým oknem neuvidím Milešovku. Vždycky to byl dobrý signál. Místnost ale nemá okna a kromě vlajky EU není vidět nic, než zdivo. Nikdy jsem nebyl hrdina a teplo v rozkroku mě ubezpečuje, že jsem se jím nestal ani v Grand Finale. Snažím se odstavit tělo a být někde jinde. Měl jsem triky z Tuláka po hvězdách trochu víc natrénovat. Další rána a začínám si být jistý, že hrdina fakt nejsem. Strategie, že se to děje někomu jinému ještě funguje, ale je to taková pavučinka… Kudy z toho ven?

 Příjemný chlapík v civilu. Vypadá jako pan Neděla, co uváděl pořad o komicích. Mroží knír. Dvě brady – v dnešní době větší luxus, než Aston Martin v garáži. Uklidňující otcovský hlas, teplé, měkké dlaně. Věřím mu. A zase zlato. Dal bych mu všechno. Ne, vlastně nevím, kde ho mám. Brečím, protože mu nemohu udělat radost. A je tu zase druhý kamarád. Přišel včas, abych si uvědomil co je můj jediný úkol. Mlčet. Dělat blba. Ostatně – většina populace to během většiny dějin v nějaké soft verzi provozuje… Takže není důvod se zneklidňovat.

Zbytek nevím, co se dělo. Probral jsem se na cele. Kdo říkal, že se nedá v záchodě osprchovat? Najednou se mi hrozně chce domů. Najednou mě hrozně zajímá, jak se to tchánovi hojí. Jo chlapče, jsi sám a začínáš být nostalgický. Mluvil jsem? Nevím. Spaní na betonové podlaze. S rozsvíceným světlem. Že by trochu stresující? Nenechte se zmást – je to stará zkušenost tolika lidí, až se nechce věřit. Investice do nocí strávených na školních kolejích, kde se člověk naučil spát při párty, probíhající na jeho posteli se najednou vrací, a je zatraceně dobře zúročená.

Ráno mě propustili. Nevím proč. Je to divné. Možná mě sledují, ale nic zatím nepoznávám. Jdu na zahradu okopat česnek. Tchán se hojí, všichni jsou OK. Věsím extra velký duhový prapor. Proplížím se mezi rybízy a dírou v plotě za zahradu. V lese, kus za zahradou, zakopávám zbytek nábojů, šest uncí zlata a dopis dětem. Děcka to místo znají. Jsem klidnější. Ve sklepě pod chatou nacházím zbytek Myslivce. Tři deci a tělo se vrací na letové trasy, na které je zvyklé. Věřím, že bude dobře. Moje děti už nikomu nevěří.

-Ani mě.

-Asi.

-Snad.

 O mé ženě nemluvě, také nevěří nikomu a ničemu – základní kvalifikace pro dnešní dobu. Nevěří ani mě a to činí všechno mnohem jednodušší. Prý nejlepší doba, ve které kdy kdo žil. Chybí mi jen jedna deci, abych tomu uvěřil. Chlap z křoví na sousední zahradě mě už chvíli sleduje. Dělá jen svojí práci a najednou k němu cítím jistou náklonost.  I on má doma děti a ženu. Ubezpečuji se, že děti opravdu ví, co jsem jim napsal. I kde co nechal. Vycházím na terasu, otáčím se ke svahu, kde jsou moji neviditelní přátelé. Letmo jim mávnu. Ne, asi se necítím jako vítěz, jako hrdina, ani jako zbabělec. Prostě volím nejsušší a nejracionálnější variantu. A voila, ani to nebolí. Ostentativně vyndavám Steyra a chviličku si vychutnávám tušenou paniku v různých regionálních štábech. Žádné plýtvání municí. V zásobníku jsou dva kousky jacket hollow point. V oblastech kolem spodiny lebeční by měla zafungovat rychle. Chlap v křoví se už nekryje a zdvihá se. Zajímalo by mne proč. O můj život asi nejde, ale možná by rád ztopil mého Steyra, než přijedou kolegové. I policajti mají své dny. Nezbývá, než doufat, že mozkový kmen je na svém místě. Pár vteřin vzpomínek na to lepší, co bylo, ale celý život se před očima jaksi přehrát nechce. Měl jsem si dát Johnnyho Walkera a ne Myslivce. Nepomáhá zavřít oči. Ani pohled na oblaka na obloze. Po pravdě řečeno vnímám jen dva tajný, co se ke mně řítí z křoví do zahrady, ačkoliv ví, že to nemohou stihnout. Také mohli dělat Steyry s nějakou slušnou příchutí – narvěte si ho do krku – fakt to nechutná dobře. Žijeme v nejlepší možné době. Žijeme…