O novém světě – povídka do soutěže

Dub 25, 2012

Když se udělalo ticho a příroda se zklidnila, byly večery celkem příjemné. Praskání ohně a falešný tón staré rozladěné kytary vytvářely nádhernou atmosféru. V klidné večery, jako ten dnešní, se osadníci pravidelně sesedávali k ohni a užívali si chvilky odpočinku. Vzduchem zněly písně a hlasy. Během takového večera se dalo zapomenout na útrapy života, na věčné vyhlížení nebezpečí na ochranných valech, na dřinu při obdělávání pole, na námahu při přestavbě staré továrny na obyvatelné sídliště…

Fabrika neměla moc obyvatel, proto v mnohém připomínala rodinu. Přes den měl každý svůj úkol. Ženy vařily, praly nebo šily, muži zase hlídali, pracovali na poli, či na stavbě. Každý dělal to, co uměl, přesně dle plánu a řádu. Bez reptání a bez stížností. Přes den nebyl čas na zábavu. Továrna se musela stát lépe obyvatelnou a zajištěnou a to vyžadovalo tvrdou dřinu. Ale večer… když bylo ticho a tma, to se skoro všichni společně scházeli – za zábavou, poznáním, nebo jen tak za společností. V noci si mohli odpočinout a vyzpovídat se ze všech svých problémů. Každý zde našel někoho, kdo mu ulehčil v tomhle těžkém životě.

Mluvilo se tu o všem možném, ale jedno téma bylo zakázáno. Nikdy, skutečně nikdy, se nesměly vést debaty o starém světě. Ten byl pryč, ale někteří osadníci si jej ještě pamatovali. Těchto lidí si skupina vážila, ale až oni zemřou, měla zemřít i vzpomínka na doby před „Velkým průserem“, jak lidé nazvali tu chvíli, kdy se svět změnil. Jaký mělo to mlčení důvod? Velice prostý. Starý svět byl pryč a už se nemohl vrátit, proto bylo lepší na něj zapomenout. Lidé by jenom zbytečně tesknili po ztracených časech.  Jistě, staré knihy, učebnice dějepisu, ba dokonce videokazety, které už nikdo nemohl přehrát, se pečlivě uchovávaly. Byly to poklady, ale těšit se jimi mohlo jen pár vyvolených z mnoha. Je jasné, že bylo nutné uchovat povědomí o tom, jak nejlépe obdělat pole, vyrobit cihly, používat zbraně,… praktické informace se učily už malé děti, ale učitel jim nesměl číst nic o historii. To bylo zakázáno, jejich současnost i budoucnost je teď a tady, historie by je jen nutila myslet na to, že se dřív lidé měli lépe. Starý svět byl pryč a pro dnešek neměl význam. Děti jsou sice zvědavé a mají otázky, ale na vše je připravena odpověď, proto mladá generace nemohla vědět, že náklaďák, kde odpočívají strážní, co zrovna nehlídají, kdysi jezdil. Netuší, že zbraně, co nosí muži, jsou jen pozůstatkem dávných armád. Ani to, že místo, kde žijí, bylo dříve továrnou.

Osada je zvláštní svět, který jako by ani do této doby nepatřil. Panuje v ní přísná disciplína, zákony a řád. Ale venku, hned krok za bránou, je vše jinak. Tam je svět krutý, drsný a bez pravidel. V továrně je vše určeno a organizováno, ale vně neplatí nic –  každý je sám a záleží jen na něm, jaký si udělá život. Nemůže však počítat s ničím dobrým, svět je zlý a každému člověku se mstí. Vše, co lidé Zemi kdy provedli, se jim nyní vrací a rozzuřená matka příroda, stále nenabažená pomsty, kterou před mnoha lety vykonala, si vynucuje další a další životy. Jeden život, jeden člověk… to neznamená nic. Zbytky lidí žijí jako trosky a sláva dávných pánů pohasíná. Dřív byli lidé až moc pyšní, mysleli si, že mohou Zemi beztrestně drancovat a ničit pro pomíjivou vidinou bohatství a moci. Nic nebylo svaté a vše bylo dovoleno. Ale lidé podcenili přírodu – mysleli si, že ji snad pokoří, ale to byla hloupá chyba. Země se s příkořími vypořádala po svém a srazila domnělé vládce z trůnu. Nyní je jedinou šancí jak přežít život ve skupinách a pod tvrdým řádem a vůdcem, který musí myslet na prospěch osady, bez ohledu na cokoliv jiného. Nic nesmí stát v cestě rozvoji. Osadě v rozkvětu nemůže bránit ani soucit nad nějakým jedincem, protože člověk je jen jeden z mnoha, důležité je společenství, které musí přežít. Mnoho lidí přišlo zaklepat na brány osady, ale jen málo jich bylo vpuštěno. Pokud příchozí uměl něco, co by mohlo být osadě prospěšné, byl vpuštěn, dostal jídlo a postel a zapojil se do dennodenní rutiny. Pokud přišel za obchodem, vše se provedlo před bránou a více či méně spokojený obchodník mohl zase odtáhnout, odkud ho nohy přinesly. Jestliže ale dorazil kupříkladu někdo promrzlý uprostřed zimy – muž, stařec, žena či dokonce dítě, neměl šanci. Takoví většinou pro osadu nemohli nic udělat, jen přišli žebrat o jídlo. Stráže musí myslet na lidi uvnitř a ne na chudáky venku – ti mnohdy přinášeli nemoci, které by s táborem udělaly krátký proces. Tuláci se dočkali vyhazovu, v horším případě nadávek a někdy i šípu, kule či náboje z ručnice strážného.

Možná se to zdá kruté, ale jinak to v nové době nejde. Ukázalo se, že lidé si nedokážou ničeho vážit -  svobody, zákona, demokracie, ani světa kolem sebe. Osady, kde nepanoval řád ani disciplína, nebo takové, kde lidé žili podle zásad staré a slabé demokracie, neměly dlouhého trvání. Přežití vyžadovalo oddanost, poctivou práci bez námitek a podřízení se zájmu všech. Jeden člověk dokáže málo oproti síle přírody. Za starého světa se takovému soužití říkalo diktatura a ta byla považována za špatnou, ale starý svět je pryč a i jeho odkaz mizí. Osud mnoha generací ukázal, že jen síla, řád a pevná vláda umožní přežít těžké chvíle. Možná by to tak být nemuselo, možná by se dalo přežít i ve společenství bez vlády a pravidel, kde by měl každý stejné slovo, ale na to lidstvo nemá. Za starého světa člověk příliš zpohodlněl a zpychl. Tehdy už nikdo nedbal ani na ty nejprostší zásady, a snad proto musel takový svět zmizet a obrodit se v současnost, kde člověk přestal přemýšlet nad malichernostmi a snaží se žít tak, aby se dočkal zítřka…

Oheň dál vesele praskal, ale pomalu ztrácel na síle. Kytary už utichly. Noc stárla a lidé pomalu odcházeli do svých příbytků ve starých továrních halách, aby si během snění odpočali, než vyjdou sluneční paprsky. Za pár hodin začne nový den. Lidé půjdou za svou prací, aby se opět večer sešli u ohně za tónů kytar. Snad, někdy v budoucnu, se to jejich dětem podaří změnit a vrátit svět do časů, kdy stálo lidstvo na vrcholu, ale do té doby je cesta ještě daleká. Teď je tady nový svět.