Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže

Dub 21, 2012

Klopýtal mrazivou pustinou skrze závoje antracitových vloček. Klopýtal světem, jenž neznal dne. Jenž neznal života.

Kolik nás vyrazilo z Fort Knox? Dvacet? Víc? Teď už to nemá význam.

Teď jsme dva.

Vytí vichřice ohlušovalo. Siréna radiační výstrahy s ní sváděla hrdinný, ale marný boj. A voják oblečený v těžké pěchotní aktivní zbroji se stále probíjel dál. V tom dusavém, klopýtavém pohybu bylo něco vrcholně zoufalého, něco, co se svým principem vzpíralo všem ostatním pohybům ve vichřici.

Jak se vlastně jmenuje ten druhý?

A není to jedno?

Přežily jich snad tři tucty, a to jen proto, že vadný iniciátor odpálil multihlavicovou střelu o dvacet kilometrů dříve, než měl. Jakási nepravděpodobná náhoda způsobila, že v cílové oblasti, srovnané se zemí mnohonásobnou explozí jaderné fúze, přežila skupinka vojáků, schována hluboko pod zemským povrchem.

Ti, kteří na sobě měli těžké exoskeletární zbroje, přežili i následující tři dny. Tři dny zoufalých pokusů prokopat se na povrch, zatímco nechránění operátoři umírali na akutní nemoc z ozáření…

A když jsme se konečně prokopali na povrch… viděli jsme sklo… Kam až oko dohlédlo, byla krajina zarovnaná do placky, a ta placka pokrytá krunýřem chladnoucího skla. A nad tím byla obloha, temná jako nejzažší kouty Zapomnění.

Nepotřebovali vědce. Nepotřebovali globální průzkum. Nepotřebovali moderní měřící techniku. Vše bylo jasné. Způsob útoku, plošný planetární overkill fúzními zbraněmi, nedával naději na přežití nikomu. Šance, že nějaká střela mine, že selže, byla minimální, a tuhle náhodu si vyžrala třicítka “šťastných” ve Fort Knox. Ale i kdyby někde něco uniklo výbuchům, nic neuniklo celoplanetárním požárům a strašlivé radiaci.

Byly jich tři desítky, kdož přežili v krytu, jenž nebyl zasažen přímo. A jinak nikdo.

Z těch tří desítek dnes zůstali dva. Všichni ti, co zemřeli, litovali, že je to nevzalo hned. Všichni umírali dlouho a v bolestech.

A teď tu zůstali oni dva, se zanesenými filtry a skřípějící hydraulikou, dýchájící žhavý radioaktivní vzduch, živící se radioaktivními potravinami a pijící radioaktivní vodu.

Poslední dva lidé mající poslední cíl.

A on ho konečně uviděl.

Inerciální navigační systémy jeho bojového obleku odvedly dokonalou práci a voják tak konečně stanul před nízkou budovou, zpola již zavátou jemným prachem, se stěnami ohořelými a zčernalými po záblescích jaderných zbraní.

Jakási zapadlá fakulta elektrotechniky, naprosto nevýznamný objekt… žádný strategický cíl. Nic důležitého. A dnes asi poslední možnost, jak se spojit s orbitou.

Vrávoravě vpadl do kapsy závětří a rukou v nehořlavé rukavici si protřel průzory. Svého druha již neviděl. Skončil kdesi ve vichřici, klečíce na kolenou svádí marný zápas s postupujícím rozpadem tkání… v prázdnotě, sám…

Musím pokračovat!

Ignoroval bolest šířící se všemi svaly a vklopýtal do budovy skrz rozbitou stěnu. Strávil několik cenných minut hledáním vchodu do suterénu, ve kterém se pak orientoval ještě hůře. Vše bylo rozbité, zdi byly posunuté, všude tma, prach…

Přesto se mu podařilo najít vysílací místnost. Klopýtal tak, že se v úzkých chodbách odrážel od stěny ke stěně, a jeho oči zkreslovaly viděné barvy, nebo je úplně vynechávaly.

Zapojil anténu.

V ústech cítil vlastní krev, řídkou, vodnatou.

Přístroje ve Faradayově kleci vysílací místnosti fungovaly, stačilo spustit nouzový zdroj. Přitom se poprvé pozvracel, zalepil si přilbu a jen s obtížemi protahoval skrz ventilaci potřebný kyslík.

Shodil ze židle mrtvolu studenta, který zde seděl v pozici, v jaké ho zasáhla okamžitě zabíjející vlna tvrdého záření, a sám se posadil. Křeslo zavrzalo a naklonilo se.

Z osobního počítače exoskeltu nahrál program, který jim všem napsal jeden z přeživších techniků… v době, kdy se již rozhodli vyrazit na pouť.

Ten technik zemřel půl hodiny poté, co program dopsal.

To teď není důležité!

Důležité je, že se mu podařilo zprovoznit moduly vysílače a zesilovače. Systém, určený pro komunikaci se studentskými sondami na Marsu, se dokázal horko těžko prokousat zářícími oblaky na orbitu, kde jej vyslechly přeživší družice. A vyslechnout jej musely, neboť vojenské kódy jsou vždy nadřazené.

Na chvíli přestal vidět. V uších mu hučelo. Zapřel se o stůl… když byl schopen rozpoznat obrazovku, začal mačkat klávesy s opatrností, která kontrastovala s neurvalou zoufalostí jeho předchozích pohybů. Masivní opancéřované rukavice skoro něžně tiskly jednotlivé klávesy a dávaly dohromady zprávu.

Když ji dopsal, znovu začal dávit. Žluč, krev, lymfu, všechno. Poslepu potvrdil odeslání zprávy. Žádné kódování. Jen prostá zpráva.

Strnulými prsty, ve kterých chyběl cit a byl postupně nahrazován studenou mrtvolností, si sundal z hlavy helmu. Na obrazovce počítače zahlédl, že vysílání proběhlo úspěšně.

Pak jej masivní dávka radiace, nyní již vůbec nestíněná, poslala do náruče bezvědomí, a do říše smrti.

 

Vysoko nad planetou otočily ty satelity, které přečkaly válku, své parabolické antény vysílačů, zapojily všechny zesilovače a jako jeden stroj posílaly ven, do hlubin Vesmíru, pryč od spálené, zničené, mrtvé Země smyčku se zprávou, kterou odeslal poslední žijící člověk. Možná ji někde někdo zachytí, rozluší a pochopí. Pomůže mu v tom sto let, kdy lidstvo vysílalo volně do éteru úplně vše, a následná výrazná vlna po mnohočetných nukleárních explozích. Ale i kdyby ne, tato zpráva sama o sobě obsahovala promarněné naděje a ideály lidstva spolu se smutnou jistotou konce.

 

A tak satelity po zbytek svých dnů obíhaly nad rozžhavenou Pustinou, jež pozbyla jakékoliv naděje na život, a do chladných dálav nesmírné Prázdnoty neustále zpívaly:

 

“Oznamujeme vám, že jsme byli.”