Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže

Klopýtal mrazivou pustinou skrze závoje antracitových vloček. Klopýtal světem, jenž neznal dne. Jenž neznal života.

Kolik nás vyrazilo z Fort Knox? Dvacet? Víc? Teď už to nemá význam.

Teď jsme dva.

Vytí vichřice ohlušovalo. Siréna radiační výstrahy s ní sváděla hrdinný, ale marný boj. A voják oblečený v těžké pěchotní aktivní zbroji se stále probíjel dál. V tom dusavém, klopýtavém pohybu bylo něco vrcholně zoufalého, něco, co se svým principem vzpíralo všem ostatním pohybům ve vichřici.

Jak se vlastně jmenuje ten druhý?

A není to jedno?

Přežily jich snad tři tucty, a to jen proto, že vadný iniciátor odpálil multihlavicovou střelu o dvacet kilometrů dříve, než měl. Jakási nepravděpodobná náhoda způsobila, že v cílové oblasti, srovnané se zemí mnohonásobnou explozí jaderné fúze, přežila skupinka vojáků, schována hluboko pod zemským povrchem.

Ti, kteří na sobě měli těžké exoskeletární zbroje, přežili i následující tři dny. Tři dny zoufalých pokusů prokopat se na povrch, zatímco nechránění operátoři umírali na akutní nemoc z ozáření…

A když jsme se konečně prokopali na povrch… viděli jsme sklo… Kam až oko dohlédlo, byla krajina zarovnaná do placky, a ta placka pokrytá krunýřem chladnoucího skla. A nad tím byla obloha, temná jako nejzažší kouty Zapomnění.

Nepotřebovali vědce. Nepotřebovali globální průzkum. Nepotřebovali moderní měřící techniku. Vše bylo jasné. Způsob útoku, plošný planetární overkill fúzními zbraněmi, nedával naději na přežití nikomu. Šance, že nějaká střela mine, že selže, byla minimální, a tuhle náhodu si vyžrala třicítka “šťastných” ve Fort Knox. Ale i kdyby někde něco uniklo výbuchům, nic neuniklo celoplanetárním požárům a strašlivé radiaci.

Byly jich tři desítky, kdož přežili v krytu, jenž nebyl zasažen přímo. A jinak nikdo.

Z těch tří desítek dnes zůstali dva. Všichni ti, co zemřeli, litovali, že je to nevzalo hned. Všichni umírali dlouho a v bolestech.

A teď tu zůstali oni dva, se zanesenými filtry a skřípějící hydraulikou, dýchájící žhavý radioaktivní vzduch, živící se radioaktivními potravinami a pijící radioaktivní vodu.

Poslední dva lidé mající poslední cíl.

A on ho konečně uviděl.

Inerciální navigační systémy jeho bojového obleku odvedly dokonalou práci a voják tak konečně stanul před nízkou budovou, zpola již zavátou jemným prachem, se stěnami ohořelými a zčernalými po záblescích jaderných zbraní.

Jakási zapadlá fakulta elektrotechniky, naprosto nevýznamný objekt… žádný strategický cíl. Nic důležitého. A dnes asi poslední možnost, jak se spojit s orbitou.

Vrávoravě vpadl do kapsy závětří a rukou v nehořlavé rukavici si protřel průzory. Svého druha již neviděl. Skončil kdesi ve vichřici, klečíce na kolenou svádí marný zápas s postupujícím rozpadem tkání… v prázdnotě, sám…

Musím pokračovat!

Ignoroval bolest šířící se všemi svaly a vklopýtal do budovy skrz rozbitou stěnu. Strávil několik cenných minut hledáním vchodu do suterénu, ve kterém se pak orientoval ještě hůře. Vše bylo rozbité, zdi byly posunuté, všude tma, prach…

Přesto se mu podařilo najít vysílací místnost. Klopýtal tak, že se v úzkých chodbách odrážel od stěny ke stěně, a jeho oči zkreslovaly viděné barvy, nebo je úplně vynechávaly.

Zapojil anténu.

V ústech cítil vlastní krev, řídkou, vodnatou.

Přístroje ve Faradayově kleci vysílací místnosti fungovaly, stačilo spustit nouzový zdroj. Přitom se poprvé pozvracel, zalepil si přilbu a jen s obtížemi protahoval skrz ventilaci potřebný kyslík.

Shodil ze židle mrtvolu studenta, který zde seděl v pozici, v jaké ho zasáhla okamžitě zabíjející vlna tvrdého záření, a sám se posadil. Křeslo zavrzalo a naklonilo se.

Z osobního počítače exoskeltu nahrál program, který jim všem napsal jeden z přeživších techniků… v době, kdy se již rozhodli vyrazit na pouť.

Ten technik zemřel půl hodiny poté, co program dopsal.

To teď není důležité!

Důležité je, že se mu podařilo zprovoznit moduly vysílače a zesilovače. Systém, určený pro komunikaci se studentskými sondami na Marsu, se dokázal horko těžko prokousat zářícími oblaky na orbitu, kde jej vyslechly přeživší družice. A vyslechnout jej musely, neboť vojenské kódy jsou vždy nadřazené.

Page 1 of 2 | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Monolog – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže O novém světě – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Nádr – povídka do soutěže KOPULA – povídka do soutěže Zářivá budoucnost trochu jinak – povídka do soutěže Spomienky na budúcnosť – povídka do soutěže