Led 13, 2013

Kapitola druhá:

 

 

Další ztracený den, pomyslela si Kristýna, a zase žádní zákazníci. Za hodinu, co trčela na své špatně placené brigádě, se objevil jediný člověk; cizinec dotazující se na cestu do kabaretu. Přitom podchodem v pasáži Lucerna mimo víkendy proudily davy lidí. O bižuterii z indonéských ostrovů zjevně nikdo neměl valný zájem.

No, přinejmenším se můžu učit na zkoušku.

Ne, že by se jí příliš dařilo soustředit. Zkontrolovala e-mail, několikrát otevřela facebook, aby si opožděně uvědomila, že si zrušila účet kvůli spoustě nevyžádaným zprávám od podezřelých mužů. A taky kvůli rostoucí závislosti.

Přehodila nohu přes nohu, posadila se do pohodlnější pozice a položila ruce na stůl. Z notebooku si pustila do uší Reginu Spektor a znovu otevřela soubor s učebnicí anatomie. Milovala biologii, proto ji taky studovala, ale dnes neměla na nic náladu. A už vůbec ne na anatomii. Vzala do ruky mobilní telefon a napsala příteli; doufala, že tenhle sobotní večer si konečně najde čas vyrazit ven. Potřebovala tancovat. Odreagovat se. Tomu tahle brigáda rozhodně nepomáhala.

Skrz hudební stěnu pronikl hluk. Městem se rozléhal vzdálený řev požární sirény. Další zatracené cvičení. Kristýna zesílila hlasitost, až ji rozbolela hlava. Poslední dobou ji pořád bolela hlava.

Nepočítala, jak dlouho trvalo, než zvuk sirény ustal. Konečně se jí podařilo zabrat do učení; možná přece jen tuhle zkoušku zvládne. Několikrát zkontrolovala mobil, ale žádná zpráva nepřicházela.

Potom vypadl proud. Lustry v pasáži zhasly zároveň, dovnitř pronikaly záblesky poledního světla proskleným stropem. Notebook zhasl a Kristýna proklela sama sebe, že si stále nepořídila novou baterii.

Teď na to bylo pozdě. Zvedla se ze židle a vyšla zpoza stolu. Znovu se podívala skrz výlohu. Kolem s křikem proběhl muž. Kristýna si povzdechla. Další bezdomovec. Jako by nestačilo, že vypadl proud. Teď ještě musí pozorovat vyřvávajícího bezdomovce. A ne jediného. S hrůzou si uvědomila, že další člověk běží přímo ke dveřím do krámu. Neměl sice žádnou zbraň, ale jeho obličej vypadal strašlivě. Především jeho zarudlé oči nepatřily normálnímu člověku.

Kristýna byla rychlejší. Sotva o několik sekund dřív se jí podařilo jediným otočením klíče v zámku zamknout. Zmatený muž narazil do dveří a přitiskl tvář na sklo.

„Je konec,“ zašeptal a marně zalapal po dechu. „Konec světa.“

Dívka vytáhla klíč ze zámku a ustoupila o krok zpátky. Ruce se jí třásly. Na Václavském náměstí potkávala dost podivných lidí, ale tohle bylo jiné. Drogy, pomyslela si. Možná by měla zavolat záchranku.

Muž za dveřmi se mezitím zhroutil do křeče. Třásl se ještě víc než ona, jako by venku byl mráz; přitom začínalo jaro a svítilo slunce.

„Pane, co vám je?“ oslovila ho zpoza dveří. „Slyšíte mě? Jste v pořádku?“

Nevypadalo to tak. Muž zaklonil hlavu a začal zvracet. Kristýna si zakryla ústa. Ze zadní kapsy kalhot vytáhla mobil a vyťukala 112. Tenhle den nebyl jenom zkažený. Byl úplně v prdeli.

Spojení zamítnuto, ohlásil její přístroj. Neukazoval žádný signál. Zatracený starý krám! Vypnula a zapnula telefon, ale žádná změna. Jen ubyla další čárka už tak slabé baterky.

Vrhla další pohled za dveře. Nikdo tam nebyl. Zvracející muž se vytratil; zbylo jenom to, co po sobě zanechal. Kristýna se svezla na zem a vzala obličej do dlaní. Takové věci neměla zapotřebí. A od doby, co její rodiče zemřeli, se stávaly čím dál častěji. Celý její život šel k čertu. Kdyby si nenašla přítele… Jenže ten byl teď v práci a ona neměla signál. Proud stále nešel, takže neměla ani internet. Výpadek elektřiny v centru Prahy! pomyslela si naštvaně. To už je jak Venezuela. Není divu, že všichni nadávají na nový magistrát.

Znovu si sedla za stůl a zapnula rádio na mobilu. K ničemu jinému se nedal použít. Hledala hudbu, jenže na každé stanici bylo podle naléhavého tónu hlasu zpravodajství. Přepínala marně. Vzala do ruky jinou učebnici, tentokrát ještě ve staré dobré fyzické vazbě, a pokoušela se nevnímat. Hlášení v rádiu však přetrhlo veškeré myšlenky.

V budově Kongresového centra došlo podle dostupných informací k nukleární explozi. Rozsah celkového poškození není jasný. Všechny jednotky policie, hasičů a záchranné služby České republiky jsou zaneprázdněné. Všem nezasaženým občanům Prahy se doporučuje zůstat uvnitř svých domovů, pevně utěsnit okna a dveře a dočkat se dalších instrukcí. Jakýkoli pohyb venku může být životu nebezpečný.

Kristýna strnula. Několikrát zmateně zamrkala. Nebyla si jistá, jestli to není vtip. Musel to být zasraný, hloupý vtip. Přepnula stanici. Jenže zpráva byla všude podobná, přestože zmatená a nejasná. Nukleární exploze. Teroristický útok. Stovky mrtvých a zraněných. Akutní nebezpečí v Praze a nejbližším okolí. Žádný vtip. Realita.

Hystericky se rozesmála. Bylo to celé tak absurdní. A zároveň tak paradoxní. Její přítel musel být v sedmém nebi. Celé dva roky, co spolu chodili, se posmívala jeho přípravám na podobnou situaci. Posmívala se hromadění zásob jídla a vody, výcviku se zbraněmi, sepisování přiblblých příruček na chování v krizových situacích a hlavně tomu neustálému pročítání příspěvků na tom jejích postapo.cz. I kvůli tomu si zrušila stránku na facebooku. A teď se ukázalo, že měl pravdu.

Kolem obchodu už nikdo neprošel. Žádní křičící lidé, žádní bezdomovci. Jen čas od času vzdálené zvuky houkání sanitek a hasičských vozů. Jinak ticho. Kristýna zapojila sluchátka do mobilu a poslouchala rádio. Stejné zprávy stále dokola. Dokud nedošla baterka a poslední spojení s okolním světem.

*

Během několika hodin se setmělo a Kristýna byla stále nervóznější. Za to odpoledne vypila tolik kávy jako nikdy; prakticky vyčerpala veškerou balenou vodu. A k jídlu neměla nic, na oběd předtím nebyl čas. A teď ani příležitost.

Vstala a rozčileně praštila mobilem o podlahu. Stejně teď nebyl k ničemu. Prudce přemýšlela a popocházela po místnosti, kofein už si vybíral svou daň. Kam měla jít? A co proboha dělat? Venku to mohlo být nebezpečné. Ale o co to bylo bezpečnější tady uvnitř? Nemohla zůstávat na místě, zabilo by ji to. Chvíli doufala, že pro ni její přítel přijde. Jenže neobjevoval se. Její přítel…

Náhle ji to napadlo. Vždyť východ z pasáže vedl do Štěpánské, sotva několik ulic od Armyshopu v Anglické ulici. Toho obchodu, kde její přítel nakupoval evakuační zavazadlo. A především toho obchodu, kde jistě bude nějaký protichemický oblek.

Bylo to riziko. Pokud vybuchla nukleární nálož, vzduch mohl být zamořený spadem. Ten zvracející bezdomovec tomu napovídal. Jenže jak moc měla na výběr?

Začala prohledávat obchod. Vyházela na zem všechno potřebné. Vzpomněla si na to, co jí ukazoval přítel pro případ takové události; tehdy se mu posmívala. A teď za to děkovala bohu.

Přetáhla přes sebe bundu a hlavu zakryla kapucí. Dolní stranu obličeje obalila šálou a igelitem a otvory utěsnila lepicí páskou tak pevně, jak to šlo. Igelitové pytlíky použila také na dlaně a na boty. Když vycházela z obchodu, připadala si jako blázen. Ale teď nezáleželo na vzhledu a rozcuchaných vlasech; záleželo na přežití.

Během několika minut si zvykla na jiný styl chůze. Každou chvíli se dívala přes rameno, jestli někoho nespatří. Ale ulice byly prázdné – a temné. Ani jedna z lamp nesvítila, měsíc zakrývaly černé mraky. Radioaktivní mraky, pomyslela si. Dala se do běhu.

Po tmě se v pražských ulicích ztrácela, musela jít prakticky po paměti. Štěpánskou ulicí, kolem mlčenlivé budovy Akademického gymnázia a děsivých Čelakovského sadů, kam by se jinak po setmění sama neodvážila. Celou dobu nepotkala živého člověka; několik vzdálených objektů ležících na ulici a připomínajících těla neprohlížela. V duchu se modlila ani nevěděla ke komu, aby všechno bylo v pořádku. Aby to byl jenom zlý, zatraceně zlý sen.

K obchodu na Anglické ulici dorazila za deset minut, připadalo jí to ale jako několik hodin. V jedné z výloh bylo popraskané sklo. Prudce zatáhla za kliku. Bylo odemčeno. Hned po pravé straně našla roztrženou krabici plnou tyčinek chemického světla. Několik z nich hned rozlomila. Konečně se mohla trochu porozhlédnout.

Uvnitř chyběla značná část zboží. Regály byly rozházené, po zemi se válely prázdné obaly a rozbité sklo. Polovinu věcí, co viděla, nedokázala vůbec identifikovat. Roztřeseným pohybem se dostávala dál. Opřela se do dalších dveří a pak ho uviděla; vystavený protichemický oblek. Zavřela za sebou a zhluboka se nadechla. Byla celá zpocená, unavená a zmatená, ale zvládla to. Stačilo zajít do bytu, najít přítele a všechno bude v pořádku.

Právě to si myslela ve chvíli, kdy se uprostřed noci vydávala centrem Prahy hledat jediného blízkého člověka, který byl připravený na katastrofu. Samozřejmě se mýlila.

 

Kapitola třetí:

Kolem se rozléhal dětský smích. Braun cítil, že na zahradě právě kvetou růže; začínalo jaro a jeho dcera ležela v trávě po boku jeho ženy. On sám je sledoval zpovzdálí. Opíral se o zeď a kouřil dlouhý doutník, který v očích jeho manželky trochu narušoval sváteční atmosféru toho, že byli všichni pohromadě. Nikdy neměla v lásce jeho slabůstku, a přitom Braun si zapálil sotva několikrát za týden.

Odklepl zbytek doutníku a vydal se k ženám svého života. Usmál se na ně a ony se usmály zase na něj. Bylo to přesně tak, jak to mělo být. Jeho rodina pohromadě, poprvé od doby, kdy násilně před lety zemřeli oba rodiče. Poprvé tak, jak si to vysnil, když si bral svou ženu.

„Mariam,“ zavolal na ni.

Mariam… Musel to vykřiknout, protože sebou trhl a narovnal se. Ucítil prudkou bolest. Znovu se zřítil do peřin. Když otevřel oči podruhé, nikde nebyla Mariam, nikde nebyla ani jeho dcera, která se nikdy nenarodila. Ležel totiž v cizí posteli a nad ním se skláněl naprosto cizí, snědý obličej.

„Kdo je Mariam?“ zeptal se muž, jehož dlouhý nos mu trčel skoro do obličeje. Braun měl stále rozmazané vidění, ale byl si jistý, že je podprůměrného vzrůstu. Výrazné rysy naznačovaly romský původ. Nadechl se a pokoušel se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Bránila mu v tom snad jeho vlastní paměť.

„Kdo jsi? A co tu kčertu dělám?“ Braun vzdal jakékoli pokusy o pohyb. Pomalu se mu vracel zrak i vnímání. Ležel v místnosti natřené výraznou žlutou barvou plnou romanticky obludných obrázků Panny Marie, svatých a s velikým portrétem tygra vévodícím uprostřed. On sám ležel na manželské posteli, vedle stála dětská kolébka. Byla prázdná.

„Ricardo Sarkozy. Ale říkají mi Riko.“ Nosatý muž natáhl k Braunovi ruku. Velvyslanec ji nepřijal. „Je to skoro týden, co jsem tě našel, když jsem byl v práci. Vypadalo to, že je po tobě. Ale dýchal jsi a tak, když jsem ti sundaval tu pěknou kravatu.“

Muž vytáhl z kapes od ušmudlaných montérek dva pasy. Falešné pasy. „Ty jsi taky Richard, že jo. Richard Fuchs. A tvoje paní… To už bylo horší. Co se stalo?“

Braun neodpověděl. Trochu sebou cuknul, když uslyšel své krycí jméno, a ještě víc při zmínce o jeho ženě. Takže to byl jenom klam. To všechno, co plnilo jeho nekonečné sny. Doufal, že se z nich nikdy neprobudí. Ale byl zpátky. Přesto se cítil… mrtvý.

„Co jsi zač, Ricardo?“ řekl. „Jakou práci jsi měl na opuštěné benzínce v sobotu dopoledne?“

„Sbíral jsem kovy,“ odvětil muž, který si říkal Riko, hrdě. „Opravuju totiž auta. A vůbec všechno, co se hejbe, máme to v rodině. Teda hlavně doktory, právníky a pak mechaniky.“

Doktory, pomyslel si Braun, to určitě. Jenže byla pravda, že na lékařských schopnostech jeho zachránce něco muselo být; vždyť stále žil. A přestože cítil značnou bolest, dokázal myslet a mluvit. Dával by přednost, kdyby alespoň to myšlení mohl znovu odložit.

„Zrovna to bouchlo, když jsem byl okolo. Netušil jsem, že to bude takovej průser. No a na parkovišti se střílelo, to je vždycky dobrý pro byznys. Dá se najít spousta věcí. Tak jsem se šel mrknout, našel dvě těla…“

„A výbuch?“ zeptal se Braun napjatě.

„Šílenství. Atomová katastrofa, spousta mrtvejch… Praha je totálně v hajzlu. Teroristi z ní nadělali rumunskou vesnici.“ Odmlčel se. „Ale nestěžuju si. Byznys se hrozně zlepšil. Vláda do ničeho moc nefušuje, když zrovna nevěší na stromy. Má hodně práce s vlastníma problémama. A taky hledá toho hajzla, co to tam přinesl. Nějakýho Brauna.“

Velvyslanec polkl a pokoušel se nedat na sobě nic znát. Nijak zvlášť mu nezáleželo na tom, co se s ním stane, ale poprava vládou to být nemusela.

„Teroristický svině,“ pokračoval Ricardo vášnivě. „Nebylo to jenom tady v Praze. V Americe odpálili to nový obchodní centrum. V Anglii nějakej vzácnej most. Málem Eiffelovku. A tak vůbec, něco říkali v rádiu, ale nebaví mě to poslouchat.“

Jeho ošetřovatel se zvednul a z nočního stolku vytáhl plato plné pilulek. Jednu z nich vytáhl a ukázal na zdobný hrnek plný horkého čaje.

„Antibiotika. Zapij to. Kapačky sice nemám, ale jinak toho mám spoustu ulitýho. Dokážu i něco odoperovat, ostatně jako každej cikán.“

Braun přikývl a myslel si o tom své. Znovu se mu chtělo spát. Zapít, co musí, a vrhnout se zpátky do utěšujících snů. Pryč od Ricarda a jeho barevného pokoje. Vzal do roztřesených dlaní hrnek a lokl si horké tekutiny. Pálila, stejně jako ho pálilo všechno.

„Ještě něco,“ řekl Ricardo, který ho zvědavě pozoroval. „Kdo je ta Miriam?“

Moje žena, chtěl odpovědět Braun. V poslední chvíli si uvědomil, že také ona používala falešný pas a falešné jméno.

„Mariam. Jedna známá z dávné minulosti,“ odvětil pomalu. Svým způsobem mluvil pravdu. Z minulosti, která už se nikdy nevrátí. Znovu usnul.

*

Při dalších mnoha probuzeních se Braun necítil o nic silnější než poprvé. Jenže neumíral, antibiotika a injekce proti bolesti zjevně zabíraly, i když bolest neustupovala. Rány měl obvázané a postavit na nohy se zatím neodvážil, ale vnímal. A vyptával se.

Zjistil, že Ricardo bydlí v celém domě sám, i když neustále zmiňoval manželku a dvě dcery. Naposledy tvrdil, že odešly do Rumunska za prací, avšak v žádném případě nechtěl rozvádět za jakou. Brauna to nezajímalo. Když byl jeho zachránce pryč, prohledal svoje věci stále ušpiněné krví a prachem, avšak nenašel ani osmatřicítku ani kufřík se sto tisíci dolary. Ostatně ani oba falešné pasy, které mu předtím Ricardo ukazoval.

„Můj kufřík,“ řekl mu po několika dnech, když dostal čaj a jednoduchou snídani. „Co je s ním?“

„Kufřík?“ Ricardo se tvářil nechápavě. „Jakej kufřík? Žádný jsem nenašel.“

„A zbraň?“

„Zbraň? Ne, to ne, pane Fuchs. Jenom dva pasy, nějaký starý železo ze zničenýho bouráku… Moc se hodilo.“

„To auto bylo pojízdné.“

„Hele snad mi tu nebudeš vyčítat, že jsem si vzal pár kousků kovu, když se tu o tebe takhle starám.“ Ricardo se zamračil. „Navíc bych chtěl moc vidět, jak bys teďka jezdil. Naftu má akorát vláda a hodně mocný lidi. A venku je bordel, lidi jsou naštvaný a mají hlad. Kdyby viděli auto, co nemá pancíř, v nejbližším táboře by ho rozsekali a vás si možná dali k večeři.“

„Ale ty zjevně hladem netrpíš,“ konstatoval Braun. Dostával sice od hostitele jen chleba a spoustu konzerv, ale Ricardova nafouknutá postava nenaznačovala materiální nouzi.

„Já? Já pracuju.“ Hostitel ukázal na svoje ušpiněné montérky. Ten den byl celý cítit od oleje a krátké vlasy měl mastné. „Ne jako cikáni.“

Braun nadzvedl obočí. „Nechci se tě dotknout, ale taky vypadáš jako… Rom.“

„Já a cikán? To jako fakt!?“ Ricardo málem rozčilením vylil čaj. „Já jsem Španěl, aby bylo jasno. Moje matka byla Španělka, můj otec byl Španěl, můj dědeček…“

„Chápu. Všechno Španělé. Tak proč příjmení Sarkozy?“

Hostitel se na okamžik zarazil. Bleskově přemýšlel. „Rodina se před moc dlouhou dobou přestěhovala do Maďarska. Určitě v tom byl nějakej Maďar. A vůbec, ten Francouz je taky Sarkozy a není cikán. Ten herec.“

Braun přikývl a dál se nevyptával. Neměl v úmyslu narušovat Ricardovu rodinnou hrdost, přestože jeho historky se neustále měnily. Zejména ta o jeho ženě a dětech; v poslední verzi to nebylo Rumunsko, ale dlouhodobý zdravotní pobyt na Baltu.

Bývalý velvyslanec se postupně seznamoval s životem svého hostitele. Jeho „dílna“ stála mimo nejbližší civilizaci, na kraji lesa a staré cesty. Nežil ovšem tak samotářským životem, jak se na první pohled zdálo. V noci čas od času přijelo auto a Ricardo i neznámý návštěvníci mizeli na celé hodiny. Pokud byla pravda to, co říkal o automobilovém provozu v nové České republice, museli ho navštěvovat mocní muži. Ostatně obyčejnému opraváři nenapovídal ani jeho životní standart. Pokaždé, když se zastavila dodávka elektřiny, a to se stávalo několikrát za den, šel Ricardo nahodit benzinový generátor. A mluvil dokonce o solárních panelech na střeše.

I z toho důvodu si Braun uvědomoval, že není u svého zachránce v bezpečí. Neznal jeho úmysly a několikrát se pokusil nenápadně vytratit; než se mu podlomila kolena nebo ho zastavil prudký nával bolesti v břišní oblasti. Nedokázal odejít. Navíc si uvědomoval, že i v mnohem lepším fyzickém stavu by nevydržel víc než několik hodin bez antibiotik a léků proti bolesti. Zvlášť v prostředí, kde byl cílem nové vlády číslo jedna. V zemi byl vyhlášen trvalý výjimečný stav, obnoven trest smrti a podle Ricardových informací se stal trestem zdaleka nejčastějším.

„Nejsou peníze ani čas na dlouhý věznění,“ vyprávěl s jistou sadistickou vášní Braunův hostitel. „Obvykle problémový lidi pověsí. Zloděje, vrahy, zrádce, rebely nebo lidi, co žerou lidi. Všeho je teďka hodně. Kulka je drahá záležitost, provaz je nejlepší řešení.“

Bývalý velvyslanec přikývl. A už nepokoušel vlastní síly. Venku nebyl o nic víc v bezpečí než uvnitř. Navíc se zotavoval. Pomalu a bolestivě, ale zotavoval. Po prvním týdnu už se udržel na nohou delší dobu, dokonce vyšel na čerstvý vzduch, jestli se tak dal nazvat. Kolem dílny nebylo nic jiného než lesy a úzká, štěrková silnice. Na pohled ani nebylo znát, že se všechno v jeho zemi změnilo. Připomínal to jedině ostnatý drát natažený kolem obydlí. Další ochranu zřejmě poskytovali zákazníci.

Druhý týden od zotavení trávil Braun venku víc času. Na obě nohy kulhal a těžce se mu dýchalo, jenže viděl, že všechno je na dobré cestě. Alespoň fyzicky. Co se jeho mysli týkalo, nebyl si jistý vůbec ničím. S výjimkou nenávisti k těm, kteří ublížili jeho ženě a nenarozené dceři. Kteří ho donutili obětovat všechno a nedostat šanci cokoli zachránit. Ze začátku si přál umřít. Ale teď… Možná si přál přežít právě kvůli tomu, co se stalo.

„Zabili ji,“ řekl Ricardovi jednoho odpoledne, aniž by to rozváděl. „Byla těhotná, ale zabili ji. I když slibovali.“

„Jo, já vím. Mafie už to tak dělá. Cigáro?“ Hostitel nabídl ušmudlaný doutník. Kubánský. Braun přičichl a věděl, že je pravý; žádná levná náhražka.

„Kde bereš takové zboží? Copak sem dováží z Kuby doutníky?“

Ricardo se hlasitě zasmál. „Ale hovno, Kuba je totálně na kousky. Tohle zboží je za práci. Fajnová věc ze zásob.“

„Za opravy,“ upřesnil Braun s povytaženým obočím.

„Jasně. Opravy a tak. Vlastně se moje práce týká tak trochu i tebe.“

Braun přivřel oči. Na té formulaci se mu něco nelíbilo. A vůbec se mu nelíbil Ricardův široký úsměv, kde chybějící zuby nahrazovalo několik zlatých.

„Opravdu?“ řekl opatrně.

Ricardo několikrát horlivě kývl hlavou. „Šéf se o tebe zajímal. Mrknul na ty pasy a chce se s tebou setkat. Říká, že seš diplomat nebo co. He. Diplomat. To by byla dobrá přezdívka.“

Braun v tu samou chvíli upřímně zalitoval, že se mu přeci jen nepodařilo uprchnout. Nebo aspoň získat zpátky pistoli. Byl bezbranný. Jestli se šéf díval na pasy, mohl docela dobře vědět, kdo ve skutečnosti je. A vzhledem k popisu jeho nalezení…

V dáli se ozval zvuk motoru. Padající šero rozťaly xenonové světlomety. Po prašné cestě přijížděla kolona mercedesů.

„Vidíš, zrovna je tady,“ řekl Ricardo a začal si oprašovat montérky. „Dej se do pořádku, Diplomate. Prej budete mít co vyřizovat.“

 

Pro PostApo.cz píše Martin Černohorský.

 

STAŇTE SE TAKÉ FANOUŠKEM OFICIÁLNÍCH STRÁNEK PROJEKTU!

 

 Další kapitoly najdete zde.