Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce

Rozčilený Arab vytasil jeden z nožů na denní světlo. Část čekajících propukla v paniku; někteří vyděšeně ustupovali, policisté rychle vytahovali zbraně. Pokud byli na střeše nějací odstřelovači, bezpochyby měli okamžitě muže s nožem na hledáčku.

„To nejsou žádné zbraně, ale džambie. Odznaky mého rodu a postavení!“ vykřikl Arab. „Běžná součást jemenského diplomatického protokolu, zeptejte se velvyslance. Nebo ministra. No tak se zeptejte!“

Prodlužující se fronta znovu upadla do letargie. Asistent kývl na Brauna a oba se začali prodírat dopředu s omluvou:

„Promiňte, jsem velvyslanec.“

„Tak to laskavě vyřešte,“ obořil se na něj nosatý Francouz se zarudlýma očima. Zřejmě od přílišného pití vína. „Nemůžu tu trčet celý den.“

Polib si prdel, šnekožroute, pomyslel si Braun a odstrčil ho z cesty. Nervózně zkontroloval mobilní telefon. Nic, žádná zpráva. Ještě měl čas.

Několik příslušníků bezpečnostní služby jim zastoupilo cestu. Velvyslanec je znal do jednoho od včerejšího dne, kdy se s nimi pouštěl do dlouhých hovorů před začátkem jednání. Ne, že by to dělal dobrovolně; žádný z nich neměl vzdělání ani vychování a naučit je trochu anglicky musel být úkol hodný přinejmenším čarodějníka nebo spíš Ježíše Krista, protože to byl zázrak.

„Pánové, máme naspěch,“ oslovil Braun s úsměvem jejich nadřízeného, kterému včera věnoval největší pozornost. Malý muž s mastnými vlasy a podlézavým úsměvem se tvářil zmateně. „Musíme se před začátkem sejít s ministrem zahraničí a čeká nás hodně práce.“

„Vaše excelence, máme tu naléhavou situaci a…“

Braun ho zarazil. „Rudolfe,“ oslovil ho důvěrně. „Dobře víte, že nemám dost času. Než dostanete směrodatné informace ohledně tohohle gentlemana…“

Arab stále ještě zaměstnával pozornost drtivé většiny všech, s oběma rukama na nožích a vykřikující nesrozumitelné nadávky. Čas od času se pokusil dostat dovnitř.

„Věřím, že mě chápete. Nechcete přece přidělávat potíže velvyslanci při NATO, když tohle celé je naše akce. Že ne?“

Strážník horlivě zavrtěl hlavou a prohodil několik direktivních vět se svými kolegy. Další z nich ho odvedl východem, který nikdo nekontroloval.

„Zavazadla nám doufám otevírat nemusíte,“ dodal Braun.

Nemuseli ani nechtěli. Během okamžiku vstoupil velvyslanec a jeho asistent do uzavřeného světa uvnitř Kongresového centra, kde se pohybovaly armády diplomatů a ještě větší množství jejich asistentů a především asistentek. Za jiných okolností by se Braun pokoušel přitáhnout jejich pozornost. Teď na to neměl ani pomyšlení.

Každou chvíli ho někdo zdravil; nejčastěji různí náměstkové ministrů, ředitelé odborů nebo pracovníci ambasád. Byl ve funkci teprve několik měsíců, ale většinu z nich už stačil poznat; a většinu nesnášet. Diplomacie nebyla moc rozdílná od politiky. Jednotliví aktéři na sebe veřejně házeli zářivé úsměvy a uvnitř si mysleli: Kretén. V jeho případě navíc nepomáhalo, že byl o dobrých patnáct až dvacet let mladší než většina ostatních. Říkalo se, že je na svém místě z protekce. A byla to samozřejmě pravda.

„Patriku!“ ozval se za jeho zády hlučný hlas.

Braun se otočil a musel čelit pevnému objetí. Tady byla jeho protekce. Sám ministr zahraničních věcí ve své jako vždy usměvavé náladě, pokřikující všude okolo a mající po boku hned dvě velice mladé dívky. U jedné by se Braun nedivil, kdyby jí ani nebylo osmnáct.

„Je to tu strašná nuda,“ zašeptal ministr tak, že to slyšeli všichni okolo. „Ne jako na koleji, co?“

Braun se povinně zasmál. Chodívali spolu na Oxford, a i když byl nynější ministr o několik let starší, dokončili školu společně. Jeho současný nadřízený byl nenapravitelný děvkař, schopný oslavit jakýkoli výsledek, na kterém měla ostatně nejčastěji zásluhu Braunova rada. Podobně to vypadalo i teď; kdykoli se spolu dostali do pracovního prostředí, ministr na svého podřízeného spoléhal stejně, jako jindy spoléhal na své náměstky a poradce.

„Pane ministře,“ řekl tiše Braunův asistent.

„A kdo je tohle?“ Ministr zahraničí se zamračil. Pak se mu rozsvítilo. „Aha, tvůj nový asistent. Ještě jsem ho neviděl. Chudák… Beneš.“

„Beran.“

„Jistě, Beran. Kdo by řekl, že se mu stane taková nehoda. Byl to talentovaný hoch.“ Ministr se naklonil k Braunovi a ztišil hlas. „Tenhle vypadá jako Arab.“

Page 2 of 5 | Previous page | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola šestá Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Monolog – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Veršovičná sbírka mouder – do soutěže O novém světě – povídka do soutěže