Přežij v postapokalyptickém světě!

Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže

Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže

Bře 5, 2012


Píše se rok 2022. Deset let od začátku konce světa. Svět, jaký jsme znali, už není takový, jaký býval. Změnil se. V roce 2012 čítala populace něco málo přes sedm miliard lidí. Do roku 2022, čili do doby, v níž se odehrává tento příběh, zbylo na planetě jen pár milionů lidí. A my se vydáme po stopách jednoho z nich.

Stmívalo se. Petr věděl, že v noci bude mít lepší předpoklady k lovu. Vzal tedy svoje vybavení na lov a šel „lovit“. Nebyl to obyčejný lovec, ale lovec pokladů. Začalo pršet. Petr šel na místo, kde si schovával „nalovené“ poklady, do sklepa bývalé samoobsluhy. Tam si vzal něco málo jídla a šel hledat. Když tak procházel potemnělými ulicemi postapokalyptického města, mlčky přikusovaje kus sušeného masa, vzpomínal, jaké to bylo, když všude kolem bujel život a bezstarostnost všedního dne. Tuhle ulici znal už od svého dětství. Široká ulice vykládaná žulovými kostkami, ověnčena kdysi možná krásnými, dnes značně zrezlými, kovanými pouličními lampami, které už beztak ani neví, jaké to je sloužit lidem, osvětlovat jim cestu při jejich nočních poutích. Zabrán do myšlenek a vzpomínek by si byl ani nevšiml, že ta ulice, kterou tak dobře zná, se nějak změnila. Zprvu si nebyl jist, co bylo jinak, ale v hloubi duše věděl, že tomu tak je. Něco je jinak.

Bleskově se přitiskl ke stěně starého domu tak, aby jeho navlhlý kožený plášť vypadal jako hromada všudypřítomného odpadu a snažil se vzpomenout si, co je špatně. Nešlo to. Nemohl si vzpomenout na to, co před chvílí zažil. Nemohl. Hlavou se mu stále proháněly vzpomínky. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit a zjistit co je jinak. Opatrně se plížil širokou ulicí zpět a nedbaje dešťových kapek bušících do jeho tváře si pozorně prohlížel okolí. Jeho úsilí se mu vyplatilo. Našel to.

Ještě v ten samý okamžik jím prostoupil strach. Strach z toho, že mu někdo cizí naruší jeho svět osamělého hledače pokladů. Někdo, komu nemusí věřit ani nos mezi očima. Ledový pot mu stékal spolu se studenou dešťovou vodou po čele a zátylku. Nemůže tu čekat věčně. Chvíli se rozmýšlel, ale pak mu začala být zima. Rozhodl se. Vstoupil. Otevřel zašlé dveře starého domu. Naskytl se mu pohled do rozkládajícího se obývacího pokoje. Vše zašlé, plesnivé, shnilé, nebo jinak znehodnocené. Vyvolalo to v něm obrovskou touhu. Touhu po normálním životě, který žil předtím. Nudný život počítačového programátora, kancelářské krysy. Z myšlenek ho vytrhl až pronikavý zvuk. „Bum“. Tupý náraz šel slyšet odněkud z patra. Petr se chvěl strachy. Takové situace nenáviděl. Rychle vytáhl svůj dlouhý kuchyňský nůž z improvizované pochvy. S nožem v ruce to bylo lepší. Cítil se bezpečněji. Pln strachu sebral všechnu odvahu a šel ke schodišti do patra. Staré dřevěné schodiště již mělo své nejlepší časy za sebou. Bylo ošoupané od těch tisíců kroků, které na nich kdysi člověk nachodil. Chvíli ještě přemýšlel. Pak vykročil. Stoupl na první schod dělící ho dost možná od jisté smrti. Nahoře se začaly ozývat zvuky. Připadalo mu to, jako kdyby tam nahoře někdo něco stěhoval. Stoupl na druhý schod a ozvalo se pronikavé vrznutí. Zvuky ustaly. Petr se zhrozil činu, jenž právě vykonal. Smrt ho nemine. Nastalo ticho. Takové ticho, jaké ještě nikdy nezažil. Když v tom uslyšel jemné vrznutí a pomalé, dunivé kroky, které se pomalu blížily. Petr ochrnul strachy. Nemohl se hýbat. Tělo nereagovalo. „Konec“, pomyslil si. Jeho oči, přivyklé na šero, si všimly světla. Teplého světla. Takového světla, jaké může vycházet jen od ohně. Člověk! Petrovo srdce bušilo jako o závod. Když najednou uviděl průzračné tělo postarší ženy, vznášející se několik centimetrů nad podlahou. S lucernou v ruce a ďábelským úšklebkem v rozkládající se tváři. Jeho srdce to nevydrželo. Zastavilo se.  V tu ránu se Petr probudil výkřikem do noci. Zpocený ledovým potem. V očích hrůzu z prožité můry. Takový sen, taková noční můra. To se mu ještě nikdy nezdálo. Nikdy. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Tu noc už oka nezahmouřil.

Druhý den ráno se vydal k onomu domu, o němž se mu v noci zdálo. Vypadal stejně. Naprosto stejně. Pomalu otevřel dveře a podruhé vstoupil do rozkládajícího se obývacího pokoje. Vše bylo naprosto stejné jako předtím. Přišel tedy k oněm schodům smrti. Naslouchal. Ticho. Ne takové to ticho, které tu panovalo včera. Normální ticho, průvan v komíně způsobil krátkou meluzínu. Vše bylo normální. Naprosto. Pomalu vstoupil na první schod. Nic se nestalo. Druhý schod. Ten jen mírně zavrzal, ale jinak se nic zvláštního nestalo. Třetí, čtvrtý, pátý. Petr prošel celý dům. Nenašel nic zajímavého. Jen rozkládající se zbytky majitelů a vybavení, kdysi možná krásného, domu. Byl to jen sen. Zatraceně hnusný sen.

Po prohledání domu vyšel Petr ven, kde ho zalily teplé paprsky dopoledního slunce. Chvíli se rozmýšlel, kam půjde. Pak si vzpomněl na sen. „Kam že to vlastně včera šel, než se vrátil k domu, před nímž teď stál?“ Rozhodl se, že to zjistí. Vydal se tedy dál dlážděnou ulicí. Cestou prošel kolem starého knihkupectví, jehož vitríny byly do jedné rozbité, rozházené knihy tlely v rozpadajících se policích. „Nic zajímavého“, pomyslil si. Kasu a důležité věci si už určitě rozebraly bandy rabujících lidí, takže tu zůstal tak akorát materiál na kompost. Slunce pomalu stoupalo výš a Petr dostal hlad. Zalezl tedy za ohořelé auto a vybalil svačinu z batohu. Lívance s marmeládou. Jídlo, jež si dělal ještě za normálního světa. Pousmál se, když si vzpomněl, jak je kdysi smažíval s přítelkyní. Ty doby jsou ovšem pryč. A ona taky. Při vzpomínce na ní jen mlčky povzdechl. Vždyť to je už skoro šest let, co ho opustila. Šla k rodičům. Tam se má určitě dobře, lépe než tady.     „Měl bych jí donést kytici na hrob. Vždyť teď někdy bychom měli mít výročí svatby“, uvažoval. „Co je dneska vlastně za den? A kolikátého?“ Petr přemýšlel, jaké je dneska datum. Po chvilce dopočítal, že je čtvrtého dubna 2022. Pousmál se, když zjistil, že za týden má narozeniny. „To bych si měl připravit něco extra, když už mám ty narozeniny“, řekl si v duchu Petr. Ale pak si vzpomněl, že po dlouhé zimě mu toho moc nezbylo. Takže si asi udělá jen lívanec. „A bude“, usmál se.  Pak se konečně pustil do jídla. Při jídle přemýšlel, co bude dělat dál. Kam půjde?

Z přemýšlení ho vyrušil až neznámý zvuk. Petr přestal kousat a začal naslouchat. „Ten zvuk přeci znám“, řekl nahlas. A ano, znal ho, jen ho už dlouho neslyšel. Zvuk motoru. Polkl a přes rozbité okénko ohořelého auta pozoroval okolí. Zvuk motoru stále slyšel, ale něco, co ten motor pohání stále neviděl.  Nemeškal déle. Bleskově sbalil věci a běžel se schovat do staré knihovny. V přízemí byly jen hromady tlejících knih a polic. Prošel tedy krátkou chodbou až ke schodům a vyběhl do patra. Rychle zkontroloval všechny místnosti. Všude to vypadalo stejně. Rozpadající se a hnijící vybavení. Přišel tedy k oknu, jenž bylo orientováno do ulice. Zvuk motoru značně zesílil. Petr se sesunul po zdi, o kterou se opíral. Vzal svůj amulet, vyrobený z posledního pokladu, do ruky, pevně ho stiskl a snažil se nefňukat. „Proč? Proč já? Proč mi všichni nadají pokoj? Proč?“, začal naříkat. „Vždyť já nemám rád lidi, tak proč mi nedají pokoj. Ať jdou všichni pryč!“. Zvuk motoru byl už tak silný, že se zdálo, že musí být snad jen za rohem. Petr se schoulil do klubíčka a ani nedutal. Bál se. Zvuk najednou ustal.  Ne tak, jako když někdo vypne motor, s tím krátkým doběhem. Ale jako kdyby někdo sekl, a zvuk zmizel. Petr zvedl hlavu, nevěřícně hleděl na zeď a pozorně naslouchal. Ticho. Vytřeštil oči.  Takové ticho neměl rád. Začal se chvět. Zhluboka dýchal a rychle polykal. Po chvíli mu to nedalo a pomalu vstal. Opatrně se přiblížil k oknu a vyhlídl ven. Vše bylo jako předtím. Štíty domů, ohořelé auto, hromady odpadu, všechno bylo tak jako předtím. Vyklonil se tedy opatrně ven. Neviděl nic podezřelého. Zalezl tedy zpět do místnosti a přemýšlel. Má jít ven? Nemá? Bude tam někdo? A když bude, jak se bude chovat? Bude přítel? Nebo nepřítel? Hlavou se mu honily otázky jedna za druhou, ale odpověď nepřišla ani jedna. Petr chytl svou hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. To mu trochu pročistilo hlavu. Dlaněmi potom sjel po vlasech dolů a svěsil ruce podél těla. „Tak, co teď?“ řekl polohlasně. „Dej ruce za hlavu“, ozval se hluboký hlas zpoza něj. Petr se bleskově otočil a spatřil neznámého muže v plynové masce, jak na něho míří  brokovnicí. „Neslyšels?“ řekl muž. „Dej ruce za hlavu, jinak tě zastřelím“. Petr zbledl a vytřeštil oči. Tehdy byste se mu krve nedořezali. Stál tam jak solný sloup a jen zíral na cizince. „ Tak bude to?!“ zařval cizinec na Petra, přičemž přiložil pažbu brokovnice k rameni a zamířil. Petr však nadále vzdoroval. Ne že by chtěl, ale že se prostě nešlo pohnout. Jeho tělo bylo jako z kamene. Žádný sval neudělal to, oč ho Petr žádal. Srdce mu bušilo jako o závod. Trvalo to jen chvilku, ta společná výměna pohledů. Pak muž v masce ztratil trpělivost a napumpoval brokovnici. To už ale Petr nevydržel a zhroutil se.

Byla tma. Chladno. Ticho. Petrovo tělo tam bezvládně leželo. Téměř bez života. Kolem nebylo nikoho, kdo by mu pomohl, podal pomocnou ruku. A pak se to stalo. Petr procitl z bezvědomí. Nejprve otevřel oči. Rozmlžený pohled mu naskytl podívanou na starý strop porostlý nějakým svinstvem. Pak se dostavila příšerná bolest hlavy. Petr jen tiše zasténal a zavřel oči. S dalším nádechem je znova otevřel a snažil se ovládnout zbytek těla. Chvíli trvalo, než pohnul rukou, pak i nohou. Nakonec se snažil si vzpomenout, co ho dostalo na zem. Zavřel proto oči a přemýšlel. Najednou mu to seplo. Vytřeštil oči a okamžitě se snažil vyškrábat se na nohy. Ale podařilo se mu jen sednout si do rohu. Když se rozhlížel kolem a naslouchal, nenašel nic podezřelého. Veškeré vybavení měl u sebe, jen ten muž s maskou tam nebyl. Kdo to byl? Co chtěl? Jakto že mě nechal žít? A jak to udělal, že jsem ho vůbec neslyšel? A spousta podobných otázek se znovu a znovu vynořovaly Petrovi v hlavě. Další sen, vidina, kterou Petr viděl, a nebyla to pravda?

Z vděku, že přežil, vytáhl Petr svůj amulet a políbil ho. Kus kamene, který ve tmě tak krásně září vnitřním světlem. To ho dokázalo vždy uklidnit.

Po hlubokém nádechu se Petr konečně vyškrábal na nohy a opatrně šel k oknu, aby se ujistil, že je tu opět sám. Vykoukl ven a zjistil, že se začíná pomalu smrákat. Vyšel tedy ven z knihkupectví a vydal se směrem domů. Cestou přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Když došel domů, rozdělal oheň a na pánvičce si usmažil vaječinu.  Ze třech vajec naložených ve vodním sklu toho sice moc nebylo, ale s těmi sušenými krekry to už bude docela dobrá večeře. Petr tedy jedl a stále přemýšlel o tom, co se dneska stalo v knihkupectví. Po večeři se zachumlal do spacáku. Políbil znova svůj amulet a snažil se usnout. Ovšem ta palčivá otázka mu stále nedala spát. Jak tak pozoroval plápolající oheň, došel k závěru, že to byla nejspíš vidina. Ovšem už druhá v krátké době. „To přeci není normální“, pomyslil si Petr. Jeho pohled později upoutal jeho amulet. Tak krásné světlo, jenž ve tmě vydával. Čím to může být, že kámen tak krásně svítí? Petr pozoroval svůj amulet a najednou mu to došlo. „Ten amulet! To je ten zdroj těch vidin a nočních můr. Ano! Určitě!“ křičel Petr nahlas. Vždyť tu noc předtím, než se mu zdál ten sen o tom duchovi, tak ten amulet políbil. A potom v té knihovně. Tam ho taky políbil. A zjevil se ten cizinec v masce s brokovnicí. Petr bleskově vylezl ven ze spacáku, strhl amulet z krku a zahodil ho do nejvzdálenějšího rohu místnosti.  Pozoroval, jak letí a pak slyšel, jak dopadl na zem. Sedl si na spacák a úlevou vydechl. Chvíli přemýšlel a pak se začal smát. Nahlas jako malé dítě. Smál se tomu, jak mohl být tak blbý, že na to nepřišel dřív. Přiložil do ohně pár polen a šel si do skladu pro flašku vína. Sedl si zpět k ohni, otevřel láhev a radostně pil. Sledoval při tom plápolající plameny ohně a poslouchal praskot hořícího dřevěného nábytku. Když už v láhvi nezbylo moc z jejího obsahu, šel Petr spokojeně spát.

Po bezesné noci se probudil jen s malou kocovinou, ale jinak v pořádku. Žádná můra se mu nezdála, tak se Petr vítězně ušklíbl, když zjistil, že zase jednou vyhrál nad nadpřirozeným.

Možná za to mohl obsah alkoholu v krvi, možná že měl Petr štěstí, že se toho zbavil tak rychle. Rozhodně se nevyplácí si dávat na krk něco neznámého.

One comment

  1. Vláďa /

    Paráda, tahle povídka se mi moc líbí. Kápnul jsi mi tím do noty. :-) Mám rád příběhy o samotářích bloudících postapo světem. Hltal jsem slovo za slovem, líbilo se mi jak si to i popsal do detailu, krásně jsem se do toho vžil. :-D Piš dál, rád si počtu. :-) Hodně úspěchu v soutěži, ode mě máš hlas.

Leave a Reply to Vláďa