Led 20, 2013

Kapitola čtvrtá

V tmavě zeleném protichemickém obleku a masce stejné barvy si Kristýna připadala na ulici trochu hloupě. Přestože elektřina stále nefungovala a venku bylo prázdno, nebylo jí příjemné připomínat návštěvníka z jiné planety. Nebo hasiče u hodně závažné nehody. Ostatně hasiče by v tuhle chvíli uvítala; a ostatní složky Integrovaného záchranného systému s nimi. Ale byli pryč, něco se muselo stát i s nimi. Nebo prostě propásla evakuaci.

Nasazovat tu hroznou věc trvalo skoro půl hodiny, přestože jí přítel nejednou ukazoval jak, a teď se mohla pohybovat jen s obtížemi. Nejhorší byl zúžený pohled; dostat se jí nepozorovaně za záda nemohl být pro nikoho problém.

Ale co, pomyslela si, lepší než vysoké podpatky.

Nejistým krokem se po paměti vydala domů tou nejlepší cestou, kterou znala. Ke starému městu. Stále doufala, že narazí třeba na policejní auto. Uslyší hlášení evakuace a dozví se, kam má jít. I když vlastně to věděla, za svým přítelem. Ten byl připravený.

Věděla, že k výbuchu došlo na Vyšehradě, proto nemohla jít logickou trasou přes Jiráskův most nebo Most legií. Jestli jeden nebo druhý vůbec ještě stál. Místo toho se vracela kolem Národního muzea a po Václavském náměstí, tentokrát hlavní třídou. Bylo zvláštní vidět ji bez lidí. Bez mužů odchytávajících do divoce zářících kabaretů, klubů a bordelů bez příkras. Bez křičících Italů a převoněných Rusek. Teď litovala, že neměla auto, protože ulice byly naprosto prázdné a několik zaparkovaných vozů bylo zamčených; jenže v Praze se přece všude dostala metrem. Nebo tramvají.

Jedna opuštěná tramvaj stála také v zastávce uprostřed Václavského náměstí. Jako by teprve čekala na své půlnoční cestující, kteří nikdy nepřišli. Kristýna se s tlukoucím srdcem odvážila nakouknout dovnitř. Nejprve kabinka řidiče. Bez řidiče. A pak první vůz, dveře zůstaly otevřené dokořán. Uvnitř zůstával pasažér.

Chtěla si zakrýt ústa, než si uvědomila, že je dávno zakrývá respirátor. Zůstala stát na místě. Muž vypadal jako typický pasažér noční tramvaje; neoholený, ve starém, ošoupaném kabátu a obklopený zapáchajícím odérem. Pod sedačkou se válela prázdná lahev neoznačeného alkoholu, zřejmě rumu. Zatímco ostatní vystoupili, on zůstal. Nezdálo se, že by měl pokračovat dál.

Kristýna se rozběhla pryč. Dařilo se to, i když s obtížemi. Chtěla se dostat domů co nejdřív, zavřít se do bytu a vidět jediného člověka, který věděl, co dělat. Jenže na to jí nezbýval dech. Po několika desítkách metrů musela zpomalit a cítila, jak ji všechno bolí.

Mnohem pomaleji prošla kolem orloje, kde se postavy zastavily a zíraly prázdnýma očima. Z velké dálky slyšela hluk připomínající rozbíjení skla a křik, ale nevěnovala tomu pozornost. Nesměla se rozptylovat.

Jsem sama, pomyslela si. Jenom já sama a nikdo jiný.

Na Karlově mostě to tak rozhodně vypadalo. Stojany na obrazy a hudební nástroje byly rozházené, vítr rozfoukával prázdné čtvrtky. Jenom sochy stály klidně a mlčely jako vždycky, zatímco měsíční svit zdůrazňoval jejich různorodé barvy po poslední rekonstrukci. Kristýna znovu běžela, protože si připadala podivně. A hluk se postupně přibližoval.

Byla na druhé straně. Nedaleko viděla kopuli chrámu svatého Mikuláše a přemýšlela, jak pokračovat. Na Strahov pěšky z centra ještě nikdy nešla; tušila pouze směr. A bylo jí jasné, že nebude zbývat než projít petřínským parkem. Mnohem horší představa než jakýkoli most.

Blízko Újezdu narazila na hromadnou nehodu. Šest aut do sebe zůstalo zaklesnutých na křižovatce, první dvě rozdrcené na těch nejhorších místech. Modrý Citröen C4 měl proražené dveře na straně řidiče a Kristýna se tentokrát neodvážila podívat. V duchu doufala, že se všem podařilo přežít a uniknout, protože kolem nikdo nebyl. Některé z vozidel vzadu snad mohly být pojízdné, avšak dívka nevěděla, jestli by měla odvahu sednout si právě teď za volant.

Nakonec přišlo to, čeho se obávala nejvíc; pochod „divočinou“. Rozhledna zmizela z dohledu, měsíc právě zahalily černé mraky, a přes koruny stromů příliš neviděla ani na cestu. Lampy ve starém stylu sice vzhledem předstíraly, že jsou plynové, avšak elektřina jim viditelně scházela. Kristýna byla možná ráda, že má omezený rozhled a doslech, protože měla pocit, že za každým křovím nebo lavičkou se někdo skrývá.

Neskrýval. Dlouhé minuty plynuly a ona neměla ponětí, jak dlouho už jde. Hodinky neměla, mobil byl vybitý. Ale připadalo jí to nekonečné. Únavou zastavovala čím dál častěji a kdyby neměla strach, nejraději by si lehla a usnula. Třeba na věky.

Musíš jít dál, připomínala si. Musíš jít za ním. Bude vědět, co máš dělat. On bude vědět…

Myšlenky přerušilo prudké světlo baterky. Zastavila se na místě a mžourala. Kroky.

„Je tu další,“ zašeptal chraptivý ženský hlas. „Další z těch hajzlů!“

Chtěla utéct, ale nedostala čas. Někdo jí zkroutil ruce za záda. Za světlem následovali další dva lidé, jestli se o nich dalo vůbec mluvit jako o lidech; žena, které chyběla větší část vlasů, s kůží posetou rudými pupínky a s tikem v oku. A pak něco, co vzdáleně připomínalo muže. Byl navlečený do hadrů a pokrývek, ven mu vyčnívala jen část obličeje. Rudého a spáleného.

„Nechte mě být, nic jsem vám neudělala!“ dostala ze sebe Kristýna. Zbytečně.

„Hele, je to holka,“ řekl mužský hlas za jejími zády a prudkým pohybem ji strhl masku. Zpoza ní se vynořily dlouhé zlaté vlasy. A jsem mrtvá, pomyslela si.

„Jo, to je ta jejich zasraná rovnoprávnost,“ řekla chraptivá žena. „Dneska vláda zaměstnává už i malý holky.“

„Vláda?“ Kristýna protestovala. „Jaká vláda!?“

„Drž hubu. Chceš vidět, jak proběhnul experiment,“ okřikla ji žena bez vlasů. „Nejseš dneska první v tomhle ohozu. Nechali jste to bouchnout, abyste viděli, co to s lidma udělá. Jestli se začnou měnit.“

Vytáhla ruku muži v hadrech. Kůže na paži byla rudá a pokrytá odpornými strupy. Na některých místech pomalu slézala. Kristýně se zvedl žaludek.

„Tohle to udělá, ty děvko. Můj kluk byl zrovna v tom parku u Vyšehradu. Nikomu nic neudělal, jenom spal. A podívej se, co z něj je.“ Kristýna chtěla svěsit hlavu. Muž za jejími zády však vší silou trhnul za vlasy. Hrst mu jich zůstalo v ruce, dívka zakřičela. A podívala se. Nyní obličej muže připomínal malomocného.

Ženě se v ruce rozpíchané od jehel objevil rezivějící nůž. „Teď toho budeš litovat,“ řekla. „Jako ostatní.“

Kristýna si vzpomněla, co ji učil přítel. Vytrhla se prudkým pohybem obou paží. Zaskočenou ženu udeřila do krku a vytrhla jí nůž. Bezmyšlenkovitě bodla. A ještě jednou. Muž, který ji ještě před chvílí držel, vykřikl. Ten druhý, spálený, se zapotácel. Dívka upustila nůž a utíkala pryč. Utíkala o život. Kdyby ji dostihli, bylo po ní. Avšak snad se jí podařilo ztratit mezi stromy a keři. Hlasy se vzdálily. A ona byla v bezpečí, prozatím.

*

Další dlouhé minuty trvalo, než našla správnou cestu a konečně se jí podařilo dojít na Strahov. Rozpadající se stadion, už tak dost děsivý za dne, připomínal uprostřed noci bizarní monstrum z nočních můr. Prošla kolem něj rychlým krokem a modlila se, aby byla v pořádku, přestože přišla o horní část obleku. Doufala, že Strahov už je dost daleko od výbuchu. A ve vzduchu byl cítit jen vzdálený štiplavý kouř.

Konečně. Jejich byt byl na dohled; uprostřed stejně vypadajících budov z dávných dob konce komunistického režimu, šedivých a nevábných. Přesto to byl její jediný domov.

Vstupní dveře dole byly zamčené. Podařilo se jí vyhrabat klíče z kapes, což bylo vzhledem ke zbývající části protichemického obleku docela umění. Roztřesenýma rukama vložila klíč do zámku.

Zaposlouchala se v přízemí, jestli něco uslyší. Nic. Celá udýchaná míjela jedno patro za druhým. Většina dveří byla zavřených, zřejmě i zamčených. Pokud se za nimi někdo skrýval, ani nezašeptal.

Jejich dveře však byly otevřené dokořán. A uvnitř tma. Kristýně přejel mráz po zádech. Tohle nebylo dobře. Měli smluvený signál, kterým by zaklepala. Jenže teď nebyl důvod klepat. Její přítel by se přece zabarikádoval, to bylo v plánu…

Pomalými kroky vstoupila dovnitř. Rozhlédla se. Věci byly rozházené, na zemi ležela televize i několik obrazů. Roztáhla záclony, aby vpustila trochu měsíčního světla. A marně hledala zásoby, vodu nebo cokoli, co pro ni měl nechat její přítel.

Zhroutila se na pohovku. Připadala si strašlivě zbytečná. A strašlivě sama. Neplakala už několik let, ale tentokrát jí nic jiného nezbývalo. Její přítel byl pryč. Někdo byl v jejich bytě. A nenechal pro další záchranu vůbec nic.

Když se jí podařilo trochu vzpamatovat, rozhodla se zkusit poslední možnost: sousedé. Vždycky spolu vycházeli dobře; postarší manželé je zvali na čaj nebo kávu. Nadšení jejího přítele pro konec světa sice moc nesdíleli, ale teď to bylo stejně jedno.

Těžce se zvedla a začala si sundávat protichemický oblek. Uvnitř to bylo stejně jedno a svým způsobem jí už bylo jedno úplně všechno. Rukama prohrábla vlasy a pokusila se usmívat. Zaklepala na protější dveře.

Chvíli se neozvalo nic. Zaklepala znovu.

„Kdo je to?“ řekl hrubý ženský hlas, který znala. „Nechte nás na pokoji, nic nemáme!“

„Kristýna, vaše sousedka,“ odpověděla. „Určitě si mě pamatujete. Potřebuju pomoc.“

Z druhé strany slyšela odemykání klíče a odstraňování řetězu. Do očí ji znovu zasáhlo světlo baterky. Jakmile se Kristýna vzpamatovala, uvědomila si, že na ni nemíří jen baterka. Ale také hlaveň brokovnice.

„Co se stalo v našem bytě?“ Byla zmatená. „A proč na mě míříte?“ Obě dvě osoby, které znávala několik let, nyní nemohla poznat. V jejich obličejích byla nenávist.

„Ten tvůj kluk odešel,“ vyštěkla vrásčitá žena. „Nechal ti tohle.“

Hodila po Kristýně papírek. Dívka ho zvedla ze země.

Odcházím do Majáku Ptyč za ostatními. Tohle je jen začátek. Musíme vybudovat novou společnost. V bytě jsem ti nechal zásoby a vybavení na obvyklém místě. Ochranné pomůcky ani masku nepotřebuješ, byla to špinavá bomba. Přijď za námi. Miluju tě. Radek.

Na obvyklém místě nic nebylo, to Kristýna prozkoumala. A zámek byl ustřelený.

„Kde jsou zásoby, o kterých mluví?“ zeptala se. „A vybavení?“

Žena něco nesrozumitelně odsekla. Její manžel ji probodával pohledem, mlčenlivým a plným zášti. Místo vysvětlení se dveře opět zavřely. A ona v tom byla zase sama. Bez pomoci. A před ní byly desítky kilometrů do neznáma, které jí mohly stát život.

Kapitola pátá

Diplomat čekal v pokoji pro hosty s rukama složenýma v klíně. Jeho zrak neustále těkal k roletami zakrytému oknu a na modře natřené zdi s kýčovitými obrázky Ježíše. Rád by věděl, kde je jeho hostitel vyhrabal; nejspíš v odpadkovém koši někde za kostelem.

Uslyšel několikeré bouchnutí dveří od auta a kroky mnoha bot. Braun vstal a povytáhl roletu. Venku stála trojice nablýskaných mercedesů obklopená muži v oblecích, s nakrátko střiženými vlasy a s brýlemi. Jeden z nich měl přes rameno pověšený samopal. Nijak zvlášť se se svým posláním neskrývali.

„Patrik Braun,“ ozvalo se za jeho zády. Hlas měl slabý, sotva slyšitelný ruský přízvuk. Diplomat se otočil s kamennou tváří. Věděli, co je zač.

Do pokoje pro hosty za ním přišel jediný člověk; robustní, s dokonale oholenou hlavou a výraznými rty. Mohlo mu být čtyřicet stejně jako šedesát, to se dalo v jeho případě těžko odhadnout. Na pravé ruce měl výrazný zlatý prsten bez drahokamu.

„Prosím?“ řekl Braun. Nebyl si jistý, jestli má cenu něco předstírat. „S kým mám tu čest?“

„Riko nás nepředstavil?“ Muž s prstenem mu podal ruku. „Abram Godunov. Obvykle mi říkají Don.“

„Don?“ Braun nadzvedl obočí. Byl rád, když muž povolil stisk jeho dlaně.

Godunov pokrčil rameny. „Znáte lidi. Mají rádi přezdívky. Slyšel jsem, že Vám Ricardo taky jednu vymyslel. Bude asi lepší používat ji než pravé jméno.“

„Jak jste přišel na to, že jsem Patrik Braun?“ zeptal se Diplomat opatrně.

Don se rozesmál. „Vaše podobizna visí na každém druhém rohu po republice. Generál Fisher, náš nový pan prezident, o vás osobně mluvil v rádiu. Všichni znají váš popis. Ricardo mi poslal fotografii hned první den. A byli tu i další, co se přišli přesvědčit osobně. Chtěl jsem přijít i já, ale měl jsem práci. A vy jste se musel alespoň trochu zotavit.“

Braun přivřel oči. Nezdálo se, že by měl Don v úmyslu ho zabít. Nebo prodat, alespoň prozatím. „Co ode mě chcete? Nic nemám. Všechny moje peníze si vzal Riko. Moje žena je mrtvá a většina rodiny taky.“

„Nechci vaše peníze. Chci vás.“ Don sepjal ruce. „Vím, co se stalo. Vaše žena Mariam byla unesená. Přinutili vás to udělat. A teď je mrtvá, po vás jdou a nemáte co ztratit. Zároveň vím, že jste velmi inteligentní a máte vůli žít. Pomstít se. Můžete mít šanci.“

„Pomstít se,“ zopakoval Braun tiše. Přísahal sám sobě, že se to musí stát. Pokud bude mít dost síly. „Víte, kdo je ten muž se slunečními brýlemi, co mi unesl ženu? A kde ho najdu?“

Don přitakal. „Vím, kdo má informace, které potřebujete. Já na oplátku budu něco potřebovat od vás. Uskutečnit jistý… experiment.“

„Experiment?“

„O tom si promluvíme později. Teď si dáme večeři.“

*

Bodyguardi evidentně nejen hlídali, ale dokázali i docela dobře podávat jídlo. Don sebou přivezl čerstvé potraviny včetně kaviáru a šumivého ruského vína, kterému opovážlivě říkal šampaňské. Jedl hodně a ještě víc mluvil, ale zdaleka největší apetit měl Ricardo. Jeho historky zaplnily většinu večeře a Braun jenom přemýšlel, kde bere neustále novou zásobu vtipů „o cikánech“, mezi které se někdy počítal a někdy zase ne.

„Vysvětlí mi někdo, o jaký experiment se jedná?“ zeptal se Diplomat, který téměř nevečeřel. Neměl ani hlad, ani chuť. A nezáleželo mu na tom, jak moc vybraných věcí někdo přinesl.

Don si utřel ubrouskem ústa a kývl na jednoho z ochránců u dveří. Vytratil a za dvě minuty se vrátil s černým kufříkem. Riko odsunul ledabyle nádobí na stranu. Položil ho na stůl a otevřel.

„Injekční stříkačky,“ řekl tiše Braun. „Nějaká vakcína?“

„Dá se to tak říct.“ Don položil ruce před sebe na stůl. „Sovětská vláda vždycky ráda experimentovala na vlastních lidech. Zvlášť za Stalina a zvlášť na vojácích. Před pár týdny se mi do rukou dostala docela unikátní záležitost. Tohle sérum. Kódové označení – Šajtan 17“

„Nejsem si jistý, že se mi to líbí,“ sykl Braun.

„Nemělo by. Je to svinstvo. Hnusná chemie z laboratoří sovětských vědců, kterým drželi nůž na krku. Věc, která zabila podle mých informací několik set lidí. Ale těch pár, co přežilo, to proměnilo v úplně jiné bytosti.“ Odmlčel se. „Pokud se chcete pomstít, pane Braune, budete to potřebovat. A já budu potřebovat Vás.“

„Jako pokusného králíka.“

„Hlavně jako zabijáka. Kdybych si nemyslel, že to dokážete, neplýtval bych s Vámi čas. Předal bych Vás úřadům a ukřižovali by Vás na nejbližším rozcestí. No dobře, možná jenom pověsili; generál je prý silně věřící. V téhle situaci jsou najednou všichni věřící.“

„Já už v nic nevěřím. Kromě pomsty.“

„Dobře!“ Don se usmál. „Slyšel jste o Údolí smrti?“

„Údolí smrti je na každém rohu,“ opáčil Braun. „O co se jedná?“

„Tohle je hodně specifické údolí. Je v Magadanské oblasti na Sibiři, daleko na východě Ruska. Je to paradoxní, ale ten název nevznikl kvůli tomu, co se tam dělo za Stalina. Už místní obyvatelé to považovali za prokleté místo, kterému se vyhýbali. Evenkové říkají, že když do údolí někdo z nich vstoupil se svým sobem, jeho zvířecí přítel ztratil veškerou chuť k jídlu. Srst mu vypadala a brzy zemřel. Ve třicátých letech se něco podobného dělo i s vězni.“

Diplomat přimhouřil oči. „Co konkrétně?“

„V tom místě se těžil uran, ale to zdaleka nebylo nejhorší. Prováděly se tu experimenty. Stalin měl hodně nepřátel, které na to mohl použít; nejčastěji ze své vlastní strany. V tajné laboratoři Butugyčag pracovali společně Rusové i Němci. Každý zná Mengeleho. Ale málokdo slyšel o jeho učiteli, doktoru jménem Albert Pulleritz. Právě on vypracoval řadu technik a procesů. Nejčastěji k ovlivňování činnosti mozku.

Spousta vězňů sloužila k prostému pozorování. Lékaři aplikovali některou z látek, které zkoušeli, často bojové plyny nebo biologické zbraně. Pak jim otevírali lebku, dokud ještě byli naživu, a sledovali účinky na jejich mozek. Tohle sérum zkoušeli jako poslední, byl to vrcholný výtvor sovětsko-německé spolupráce. Pak přišla válka a 14. oddělení gulagu ztratilo své důležité německé přátele, jejichž znalosti Sověti potřebovali. A po Stalinově smrti se zakázalo o komplexu mluvit. Nebylo samozřejmě moc takových, co by mohli mluvit. Vězni zemřeli zpravidla do týdne, maximálně do dvou. A lékaři? Ti, co neutekli do služeb Američanů, obvykle zmizeli.“

Braun zbledl. „A já? Proč zrovna já bych měl mít co dočinění s tímhle pokusem? Nezdá se, že byste měl málo svých mužů. Nebo že by Vám zvlášť záleželo na jejich životě.“

 „Tohle sérum je zatraceně drahá záležitost.“ Don se široce usmál. „Ano, měl jsem v plánu ho vyzkoušet na určitých osobách. Jenže Vaše akce všechno zhatila. Dostupnost nejmodernější lékařské péče není v současné době zrovna vysoká. A moji muži jsou příliš drazí a příliš cenní na to, abych riskoval jejich životy s ohledem na momentální… konkurenční vztahy. Váš život, na druhou stranu, nemá valnou cenu. Navíc, víte, co to bylo za lidi, kteří dávky tohohle svinstva přežili? Ti nejhorší z vězňů, co strávili léta v díře nebo prací na Sibiři. Neměli žádnou naději. Žádné osobní vazby. Jenom touhu se mstít na komkoli za všechno, co se jim stalo. A Vy se můžete mstít na konkrétních lidech. Jakmile budete připraven. Takže volba je Vaše. Provaz pro Vás? Nebo pro ty, co zabili Vaši ženu a nenarozenou dceru?“

Braun zbledl. „Jak víte tohle?“

„Zdroje jsou. Na tom nezáleží. Podáme si ruku?“

Diplomat se obrátil na Rika. „Asi nemá cenu ptát se tě na názor.“

Ricardo bouchl do stolu. „Já bych těm parchantům ukázal, Diplomate. Zakroutil bych jim krkem, i kdyby mě to mělo stát cokoli. Kdyby mojí ženě, co je teďka zrovna v Mnichově na výstavě těch rukopisů, někdo zkřivil vlásek na hlavě nebo dokonce mým třem dcerkám, takovejm krásnejm blonďatejm holčičkám…“

Braun ho dál neposlouchal. Potřesením ruky stvrdil to, co chtěl stejně udělat. Don vstal a políbil ho na obě tváře. Jako kdyby ho přijímal do vlastní rodiny.

„Sérum samozřejmě nebude stačit,“ řekl mu. „Budete potřebovat výcvik. A o to se postaráme.“

*

Další ráno Braun začal tak, jako nikdy ve svém životě. Cvičením. Ricardo ho vzbudil krátce po rozbřesku a bez milosti přinutil začít dělat kliky a dřepy. Pro Diplomata to bylo utrpení; nejenže neměl ve zvyku udržovat se v kondici, ale především bylo jeho zranění stále cítit. S každým dalším klikem se mu chtělo křičet víc. A to byl jenom začátek.

„Budu tě učit tak, že z tebe bude zabiják,“ slíbil mu Riko, který jako zabiják rozhodně nevypadal.

„Alespoň po snídani?“ postěžoval si Braun.

„Nevymlouvej se, Diplomate. Nebuď padavka a padej ven!“

V lehkém sportovním oděvu vyběhli do studeného ranního vzduchu. Braun se třásl a dělalo se mu zle. Po pěti minutách běhu už cítil, že jeho srdce se chystá explodovat a především jeho nohy pálily jako čert. Nakonec upadl a rozedřel si ruce i kolena. Ricardo ho vytáhl na nohy a pomohl mu dovnitř. Po hodině spánku začali odpoledne nanovo. A Ricardo aplikoval první dávku séra.

Zprvu necítil Diplomat vůbec nic. Nezdálo se mu, že by to mělo nějaké účinky. Ale když po půl hodině znovu začali s tréninkem, všechno bylo jiné. Intenzivnější. Už necítil bolest, spíš adrenalin. S každým dalším klikem nebo uběhnutým kilometrem cítil zuřivou touhu zdolat další překážku. Jeho smysly se zostřily. A nepřemýšlel, už vůbec nepřemýšlel.

„Dost, to stačí!“ Riko za ním běžel celý udýchaný. Podařilo se mu chytnout Brauna za oblečení. „Tímhle se zabiješ, Diplomate. Musíš brát ohledy na svý podělaný zdraví.“

Braun se zastavil. Uvědomil si, že vůbec nevnímal čas. Ani bolest. Nyní, snad pouze díky upozornění, zakolísal a pocítil záchvěv slabosti. Riko ho musel zachytit.

S dalšími dny se zlepšovala Braunova výdrž a spolu s ní i účinky séra. Ricardo začal učit svého svěřence i základům sebeobrany.

„Je to španělský bojový umění, co Španělé používali, aby se bránili, když je chytli při kradení dobytka,“ vysvětlil hostitel.

„Španělé kradli dobytek?“ podivil se Braun.

Místo odpovědi se nestačil bránit. Okamžitě se ocitl na zemi a španělský chvat ho připravil o jakoukoli možnost pohybu. Musel uznat, že to bylo efektivní.

Fyzické cvičení brzy doplnil výcvik se zbraněmi. První byl na řadě nůž.

„Nemůžeme cvičit s atrapami?“ zeptal se Braun při pohledu na ostré čepele.

„S atrapama?“ Ricardo se rozesmál. „To je jako kdybych ho místo do pořádný prdelky strčil do nafukovací panny. Nemám strach z každýho škrábnutí. Ale kondom použijem, to zas jo.“ Z batohu vytáhl staré noviny a obalil čepele, noviny pak přelepil modrou izolepou. Zkontroloval, že drží a podal zbraň Diplomatovi. Ten ji potěžkal v ruce.

„Není to nějaké malé na bojový nůž?“ řekl s podezřením.

„A co si myslíš, že bojový nože jsou jako mačety nebo co? Musíš se fakt hodně učit. Takovej pořádnej nůž musí sednout do ruky, nepotřebuješ s ním kácet pralesy. Víš vůbec, co je tohle za nože? Tak víš?“

Braun zavrtěl hlavou.

„Legendární švédský nože Fällkniven S1. Cejtíš, jak dobře to sedí v ruce? A teď už do střehu.“

Braun se domníval, že se dokáže docela dobře ubránit obtloustlému romskému „Španělovi“, ale mýlil se. Jakmile se postavili proti sobě, nestačil se divit.

„Je po tobě,“ řekl Ricardo. Nůž se ocitl Diplomatovi přímo u srdce. „A zase. A zase.“

„Dost, pomalu!“

Braunovi se točila hlava. První dny se nedokázal vůbec ubránit. Cvičil také přepadení zezadu, správné body a seky nožem a vlastně se tak trochu znovu učil i celou anatomii. Lidskou postavu měl nyní vnímat jako soubor tepen, šlach a velmi zranitelných vnitřních orgánů. Plazil se křovím v maskáčovém oblečení, které k smrti nenáviděl, brodil se bahnem a potoky. Každý večer se vracel k smrti vyčerpaný, což si díky droze uvědomoval teprve v těch chvílích, kdy právě začínala vyprchávat. A o to byl ten stav lepší. Několik hodin spal jako mrtvola, beze snů a bez pocitů. To bylo víc, než mohl doufat.

Na řadu přišly i střelné zbraně. Nejprve pistole; česká CZ50, stará a ošoupaná, avšak lehčí a lépe ovladatelná než jeho osmatřicítka, kterou nedokázal mířit. Do terče se prvních několik dní trefoval jen na okraj, ale droga mu pomáhala soustředit se na jedinou věc.

„Střílíš jako lobotomizovanej Olach,“ posmíval se mu Riko a vždycky ho zahanbil vlastními přesnými zásahy.

O to víc Braun zuřil a o to víc se snažil. Ricardo mu ukázal správný postoj, takže už nedržel zbraň jako vesničan, a taky ho naučil vyrovnat se se zpětným rázem. U větších zbraní to bylo ještě těžší. Musel s nimi běhat, plazit se a schovávat celé hodiny, než je směl použít. A k tomu musel být připravený kdykoli. Po dvou týdnech měl pocit, že má skutečný talent. I proti Ricardovi a jeho noži se dokázal relativně ubránit. Kdesi na okraji vědomí si však uvědomoval, že to nebyl jen jeho talent. Možná to nebyl vůbec jeho talent. Každé ráno se budil s tím, že se nervózně těšil, až si píchne další dávku séra. Stával se závislým. Jako kdyby na tom v jeho stavu záleželo. S jeho posláním.

Byl den jako kterýkoli jiný, pozdě odpoledne, a Diplomat běhal jako pravidelně, tentokrát sám. Ricardo už ho na většině jeho cvičení nenásledoval. Nedávno si píchnul další dávku a zranění opět skoro necítil; ozývala se jenom před spaním, ráno, někdy během noci. Ale obvykle se nebudil. Slyšel, jak od silnice burácí motory a vydal se jejich směrem. Od jejich prvního setkání se Don neukázal. A věděl, že to musí být on.

Tentokrát přijelo limuzín pět, všechno dlouhá BMW s neprůstřelnými skly a v černé barvě. Braun měl pocit, že před jeho očima vystupuje celá armáda. Nezakrývali, že jsou ozbrojení, právě naopak. Z kufrů vytahovali další zbraně a udýchaný Diplomat se obrátil na Dona, který vystupoval jako poslední. V jedné ruce měl dlouhou hůlku, druhou ruku držel světlovlasý chlapec, možná dvanáct nebo třináct. Byli si s Godunovem podobní.

„Co tu dělají tihle všichni, chystají se na třetí světovou?“ zeptal se Braun.

„Ne,“ odvětil Don. „Na poslední zkoušku. Uvidíme, jestli jsi připravený postavit se přesile. A přežít.“

Pro PostApo.cz píše Martin Černohorský.

STAŇTE SE TAKÉ FANOUŠKEM OFICIÁLNÍCH STRÁNEK PROJEKTU!

 

 Další kapitoly najdete zde.