Led 31, 2013

Kapitola šestá

Zvenku se ozýval hlasitý zpěv. Braun odhrnul střapatý závěs a podíval se z okna. Na pozemku za ostnatým drátem hořely ohně, kolem nich se mihotaly dlouhé stíny. Znovu zatáhl závěs a zavrtěl hlavou. Hlava mu třeštila; nevěděl, jestli je to z další dávky séra nebo snad z množství gruzínského vína, které dnes večer vypil. Všichni pili přes míru.

Don evidentně rád slavil. I v předstihu. Zatímco venku jeho muži opékali zvěřinu a celé jedno divoké prase, uvnitř se původně decentní styl uzavřené společnosti postupně proměňoval. Braun si mezi nimi připadal trapně; jako na banketu ruského vyslanectví.

„Za uspech naševo děla, tovariši!“ zvolal Don se zdviženou skleničkou šampaňského v ruce a postavil se. Jeho syn vstal také, po několika skleničkách a ve svém věku dost brunátný.

Za chvíli začnou zpívat ruskou hymnu, pomyslel si Braun. „O co jde v tomhle cvičení?“ řekl nahlas. „Co mám očekávat?“

Riko se rozložil ve svém pohodlném křesle. „Bude to sranda. Tak nějak simulace toho, co tě čeká za pár dní. Musíme zjistit, jestli na to máš.“

„Co mě čeká?“ Diplomat přimhouřil oči. „Nikdo mi nic nevysvětlil.“

„Chtěl jsem ti to říct osobně,“ oslovil ho Don. „Pokud vím, měl jsi zájem o pomstu. Já mám informace. Udělal jsem pro tebe hodně a udělám ještě víc. Dal jsem ti výcvik, mám pro tebe další sérum, dám ti zbraně. Chci vidět, co to stalinské svinstvo dokáže. Co ty dokážeš. Jinak řečeno, mám pro tebe práci.“

„Práci,“ zamračil se Braun. „Hádám, že to nebude papírování v kanceláři.“

Don se hlasitě rozesmál, jeho syn se přidal jenom váhavě. V obličeji měl stále křeč. „Ne, papírování tahle doba moc nevyžaduje. Spíš násilí, i když mi to vůbec není příjemné.“

Na to se rozesmál zase Ricardo. Don pokračoval. „Možná už jsi slyšel, co se stalo s Prahou. Je izolovaná. Tahle naše směšná vláda všem namluvila, že hlavní město je ztracené; že je zamořená, vylidněná a není schopná života v nových podmínkách, kdy proud vypadává pětkrát za den. Lidi shromáždila v táborech po celé zemi s tím, že domů už se nikdy nevrátí. Ale lže. V Praze je pořád život. A zatraceně důležitý byznys. Drogy, zbraně, komunity, které potřebují výbavu. Vládnou tam gangy, mafie, záleží, jak to chcete nazvat, pane Braune. V každém případě je to trh, o který nechci přijít.“

„V čem je problém?“ zeptal se Diplomat. „Nevšiml jsem si, že byste měl nedostatek zdrojů. Vezměte si, co chcete. Na to mě nepotřebujete.“

„Dostatek zdrojů? Možná na zákopovou válku. Ale ne na všeobecný útok. Moje pozice není zdaleka tak silná, jak bych si přál. Drahý pan generál nemá rád můj byznys, mám i svou konkurenci tady. A v Praze… je to i osobní.“

Braun naklonil hlavu. „Poslouchám.“

„Ten člověk, kterého máš zabít,“ řekl Don, „je můj vlastní bratr. Nezklam mě.“

*

Diplomat a Ricardo stáli v chladnoucím vzduchu na verandě otočené směrem k lesu a kouřili. Ruské cigarety „Sobranie“ byly na Brauna možná až příliš silné a zase se mu točila hlava. Snad to souviselo s tím vším šampaňským, které vypili.

„O svém bratrovi toho Godunov moc prozradit nechce,“ poznamenal a vyfoukl obláček kouře.

Riko se ušklíbl. „Není divu. Žádná pěkná historie.“

„Co v tom je? Ženská?“

„Vždycky je v tom ženská. A prachy. Když jde o Rusáky, tak hlavně prachy. Nám Španělům záleží na jinejch věcech. Jako třeba na rodinný cti, slušnosti…“ Ricardo se odmlčel. „Ne, dělám si prdel. Prachy jsou důležitější.“

„Takže ty znáš ten příběh. Měl bych vědět, proč mám zabít Donova vlastního bratra? Kromě toho zjevného faktu, že mu dělá nebezpečnou konkurenci?“

Riko pokrčil rameny. „Není to žádná dlouhá historka. Všechno to začalo u jednoho nepodařenýho kšeftu. Don a jeho brácha Boris jeli osobně na předávání prachů za vrtulník, vyřazenej MI-24, takový ten brutální stroj, Krokodýl mu ještě říkají. Sehnali ho Ukrajinci, ty hajzlové by ukradli i vlastní mámu. Jenže pak se to posralo.“

*

Don seděl na zadním sedadle svého oblíbeného mercedesu uvnitř nikdy nepoužívané podzemní garáže na kraji města a čekal. Vždycky to musí být podzemní garáž, pomyslel si. Jako kdyby mafiáni neměli vůbec žádnou představivost. Jediné světlo představovaly zapnuté reflektory aut. Několik jeho mužů čekalo venku s vytaženými AKSU-74. Ukrajinci měli jako obvykle zpoždění.

Někdo zaklepal na okýnko a Don si uvědomil, že je to jeho bratr Boris. Stáhl ho o kousek níž.

„Co je?“ zeptal se.

„Už jedou.“

Ani to nemusel říkat, hluk motorů promluvil sám za sebe. Na parkoviště po točitém vjezdu přijížděly vozy. Nakonec byly tři; seřadily se naproti Donovým autům. Spolu s ozbrojenci vystoupil do světla reflektorů také Vasil, zavalitý Ukrajinec s neuvěřitelně chlupatýma rukama, který místo obleku s oblibou nosil bílé tílko a zlatý řetěz. Don otevřel dveře, na rozdíl od svého protějšku jako vždy elegantně oblečený. Jeho bratr Boris mu podal ruku.

„Ábrame!“ zvolal táhle Vasil a rozepjal paže. „Búdeme múset udělat spolu biznis.“

„Byznys,“ opravil ho Don suše. „To ano, Vasile. Ten vrtulník mému byznysu rozhodně pomůže. A tobě zase moje peníze.“

„Vrtulnik? Ale Ábrame, to tě budu muset zklámat.“ Ukrajinci se v ústech zaleskl zub z titanové slitiny, úmyslně větší než všechny ostatní.

Don vrhnul rychlý pohled na Borise, který pokrčil rameny. První kulka šla do dveří, druhá už zasáhla hrudník. Abram Godunov se zapotácel, pokusil se říct vykřiknout jediné slovo, ale sotva sípal. Nebylo to bratře. Ale zrádce.

*

Braun se na Ricarda díval s podezřením. „Jak je možné, že takovou situaci přežil?“

„Je to Don,“ vysvětlil Riko prostě. „Není tak lehký ho zlikvidovat. Jeho bráchu bohužel taky ne.“

Braun ztišil hlas a odhodil, co zbývalo z téměř dokonale vykouřeného doutníku. „Uvidíme.“

„Kvůli tobě samotnýmu doufám, že uvidíme, Diplomate. Uvědom si, že na tom záleží celá ta tvoje pomsta. Jestli zklameš na zítřejším cvičení, moc toho nepomstíš. Neschopný nemaj pro Dona žádnou cenu. Když samozřejmě nepočítáme tu odměnu, co na tebe vypsali.“

*

Uprostřed noci ho probudil hluk. Sotva se probíral z těžkého snu, nedovedl si vzpomenout, o co šlo. Ale byl si jistý, že v něm bojoval o život. Teď měl pocit, že hluk je mu něčím podezřelý. Jako kdyby to byl… vrtulník.

Prudce se narovnal, až ucítil bolest v žaludku. Už příliš dlouho neměl sérum. A léky na bolest. Váhavými kroky vstal. Pak ho oslepil výbuch světla. Byl zázrak – nebo možná výsledek namáhavého výcviku – že se ocitl na zemi včas. Okno i stěnu domu zasypala dávka z kulometu. Sklo se roztříštilo, střepiny rozletěly všemi směry. Braun si kryl obličej, ale měl štěstí; žádná ho nezasáhla.

Doprdele, pomyslel si, protože na víc se nezmohl. Instinktivně rychle natáhl kalhoty a bleskově vyhledal boty. Všude se ozývala střelba a nad tím vším se vznášel hluk vrtulníku. Skutečného, ne snového vrtulníku, jak se původně domníval.

„Doprdele!“ zopakoval nahlas. Něco se dělo, ať už to byla vláda, která ho hledala, nebo kdokoli jiný. Jestli chtěl přežít, jestli chtěl jednou pomstít svou ženu a nenarozenou dceru, musel vypadnout.

V polodřepu a s rukama kryjícíma si obličej se plazil podél stěny ke dveřím. Vyskleným oknem viděl, že ze zahrady prozařuje pátrací světlo. Na okamžik ho napadlo, jestli tohle celé není jen cvičení. Poslední zkouška, o které mluvili.

Hrubé ruce ho vtáhly do dveří a rychle zabouchly. Ucítil dech plný alkoholu a odér potu. Ricardo byl jenom v boxerkách a bez trika, Braun se musel držet, aby nevyprskl smíchy, když ho uviděl.

„Moc vtipný,“ zašeptal Riko. „Ten parchant mě málem zabil přímo v posteli. A rozstřílel spoustu mejch drahejch obrázků! Panenka Marie bude pěkně nasraná.“

„Ale kdo? Není to cvičení, že ne?“

„To teda není. Je to ta kurva Boris.“

Hřmot helikoptéry se trochu vzdálil. Místo toho se od hlavního vchodu ozval výbuch. Někdo vtrhl přímo dovnitř.

„Za mnou, máme málo času!“ sykl Ricardo. Diplomat se nechal táhnout za ruku, jak se plazili neznámo kam; po tmě se v cizím domě ani po měsíci skoro nevyznal. A výstřely se přibližovaly, stejně jako výkřiky v ruštině. Braun netušil, jestli to byli členové Donovy ochranky nebo naopak nezvaní hosté.

„A co moje informace?“ sykl Braun. „Co když Don nepřežije?“

Ricardo mávl rukou. „Je to Don. Samozřejmě, že přežije.“ Vytáhl svazek klíčů a odemkl malá kovová dvířka. Zapnul baterku. Podle nepořádku byli v garáži; právě tam, kam se Braun doteď nepodíval. Všude se povalovalo nářadí a také všemožné harampádí, od starých lamp přes koberce a kufry rozežrané od lasiček. Uprostřed stálo jediné auto. Starodávně vyhlížející Škodovka s vepředu a vzadu upraveným plechovým nárazníkem, který připomínal spíš rydlo. Ricardo vozidlo trochu překvapivě odemkl na dálku. Zablikalo.

„Co to je?“ zhrozil se Braun. „V tomhle chceš utéct?“

„Nepodceňuj cikánskou zručnost,“ okřikl Riko svého společníka a usedl na sedadlo řidiče. Podle způsobu, jakým se dotýkal volantu, choval k autu skutečně láskyplný vztah. Nastartoval a celé vozidlo se divoce roztřáslo.

„Jsem čím dál skeptičtější,“ poznamenal Braun. Přesto si sedl vedle Ricarda. Řidič zmáčkl další tlačítko na klíčích a plechová vrata do garáže se začala otevírat. Diplomat potlačil nutkání zavřít oči kvůli tomu, co je čekalo. Jenom doufal, že ve všeobecném hluku a zmatku nikdo nezaznamená, že se rozhodli uniknout.

Mýlil se. Ve chvíli, kdy byla půlka vrat zdvižená, se ve světlech objevila dvojice mužů s pistolemi a v černém oblečení připomínajícím bankovní lupiče. Oba muži měli na hlavách kukly, byli připraveni střílet. Braun zaklel. A Ricardo šlápl na plyn.

Dřív než vyletěla první kulka, narazila Škodovka do obou mužů a dostala je z cesty. Rychlost nebyla dost vysoká, zatím žádná krev, Braun přesto ucítil, že se mu dělá špatně od žaludku. Zřejmě bude potřebovat další dávku, aby mu to bylo jedno.

Vysoko nad nimi se dál vznášel vrtulník. Braun se neodvážil otevřít okýnko a podívat se, ale klidně by se vsadil, že to byl onen ukradený Mi-24. Bylo by to typické. Donova auta stála před domem prostřílená kulkami, několik nových aut blokovalo cestu.

„Připoutej se,“ doporučil Ricardo. A sjel z už tak dost nevyrovnaného povrchu na trávu. Ozvala se střelba, žádná kulka však netrefila Škodovku, která neustále zrychlovala. Rozhodně výrazně nad rychlost, které by měla být schopná vzhledem ke svému stáří a v takových podmínkách.

Objeli překvapená auta útočníků a vrátili se zpátky na prašnou cestu. Braun nevěřil svým očím. Nejenže mělo starodávné auto zřejmě upravený pohon na všechny čtyři kola, ale muselo mít přidané i turbo. Doufal, že mají dost benzinu.

Vzdalovali se a brzy jejich původní destinaci připomínal pouze oheň uprostřed lesů. Oba muži si oddechli. Povedlo se jim uniknout, přestože za sebou nechali další domov. Ricardo konečně zpomalil a hlasitě zaklel. Braun by přísahal, že se v jeho očích objevily slzy.

„Můj zasranej barák,“ postěžoval si. „Udělali z něj cikánskej táborák!“

„Je mi to líto,“ řekl Diplomat automaticky. Byl přeci jen diplomat, i když on sám ztratil mnohem víc než dům a majetek. „Co teď?“

„Teď musíme zjistit, jestli je Don naživu. A kurevsky rychle něco udělat s tím hajzlem Borisem. Než nám to všechno posere.“

Pro PostApo.cz píše Martin Černohorský