Kapitola šestá

Zvenku se ozýval hlasitý zpěv. Braun odhrnul střapatý závěs a podíval se z okna. Na pozemku za ostnatým drátem hořely ohně, kolem nich se mihotaly dlouhé stíny. Znovu zatáhl závěs a zavrtěl hlavou. Hlava mu třeštila; nevěděl, jestli je to z další dávky séra nebo snad z množství gruzínského vína, které dnes večer vypil. Všichni pili přes míru.

Don evidentně rád slavil. I v předstihu. Zatímco venku jeho muži opékali zvěřinu a celé jedno divoké prase, uvnitř se původně decentní styl uzavřené společnosti postupně proměňoval. Braun si mezi nimi připadal trapně; jako na banketu ruského vyslanectví.

„Za uspech naševo děla, tovariši!“ zvolal Don se zdviženou skleničkou šampaňského v ruce a postavil se. Jeho syn vstal také, po několika skleničkách a ve svém věku dost brunátný.

Za chvíli začnou zpívat ruskou hymnu, pomyslel si Braun. „O co jde v tomhle cvičení?“ řekl nahlas. „Co mám očekávat?“

Riko se rozložil ve svém pohodlném křesle. „Bude to sranda. Tak nějak simulace toho, co tě čeká za pár dní. Musíme zjistit, jestli na to máš.“

„Co mě čeká?“ Diplomat přimhouřil oči. „Nikdo mi nic nevysvětlil.“

„Chtěl jsem ti to říct osobně,“ oslovil ho Don. „Pokud vím, měl jsi zájem o pomstu. Já mám informace. Udělal jsem pro tebe hodně a udělám ještě víc. Dal jsem ti výcvik, mám pro tebe další sérum, dám ti zbraně. Chci vidět, co to stalinské svinstvo dokáže. Co ty dokážeš. Jinak řečeno, mám pro tebe práci.“

„Práci,“ zamračil se Braun. „Hádám, že to nebude papírování v kanceláři.“

Don se hlasitě rozesmál, jeho syn se přidal jenom váhavě. V obličeji měl stále křeč. „Ne, papírování tahle doba moc nevyžaduje. Spíš násilí, i když mi to vůbec není příjemné.“

Na to se rozesmál zase Ricardo. Don pokračoval. „Možná už jsi slyšel, co se stalo s Prahou. Je izolovaná. Tahle naše směšná vláda všem namluvila, že hlavní město je ztracené; že je zamořená, vylidněná a není schopná života v nových podmínkách, kdy proud vypadává pětkrát za den. Lidi shromáždila v táborech po celé zemi s tím, že domů už se nikdy nevrátí. Ale lže. V Praze je pořád život. A zatraceně důležitý byznys. Drogy, zbraně, komunity, které potřebují výbavu. Vládnou tam gangy, mafie, záleží, jak to chcete nazvat, pane Braune. V každém případě je to trh, o který nechci přijít.“

„V čem je problém?“ zeptal se Diplomat. „Nevšiml jsem si, že byste měl nedostatek zdrojů. Vezměte si, co chcete. Na to mě nepotřebujete.“

„Dostatek zdrojů? Možná na zákopovou válku. Ale ne na všeobecný útok. Moje pozice není zdaleka tak silná, jak bych si přál. Drahý pan generál nemá rád můj byznys, mám i svou konkurenci tady. A v Praze… je to i osobní.“

Braun naklonil hlavu. „Poslouchám.“

„Ten člověk, kterého máš zabít,“ řekl Don, „je můj vlastní bratr. Nezklam mě.“

*

Diplomat a Ricardo stáli v chladnoucím vzduchu na verandě otočené směrem k lesu a kouřili. Ruské cigarety „Sobranie“ byly na Brauna možná až příliš silné a zase se mu točila hlava. Snad to souviselo s tím vším šampaňským, které vypili.

„O svém bratrovi toho Godunov moc prozradit nechce,“ poznamenal a vyfoukl obláček kouře.

Riko se ušklíbl. „Není divu. Žádná pěkná historie.“

„Co v tom je? Ženská?“

„Vždycky je v tom ženská. A prachy. Když jde o Rusáky, tak hlavně prachy. Nám Španělům záleží na jinejch věcech. Jako třeba na rodinný cti, slušnosti…“ Ricardo se odmlčel. „Ne, dělám si prdel. Prachy jsou důležitější.“

„Takže ty znáš ten příběh. Měl bych vědět, proč mám zabít Donova vlastního bratra? Kromě toho zjevného faktu, že mu dělá nebezpečnou konkurenci?“

Riko pokrčil rameny. „Není to žádná dlouhá historka. Všechno to začalo u jednoho nepodařenýho kšeftu. Don a jeho brácha Boris jeli osobně na předávání prachů za vrtulník, vyřazenej MI-24, takový ten brutální stroj, Krokodýl mu ještě říkají. Sehnali ho Ukrajinci, ty hajzlové by ukradli i vlastní mámu. Jenže pak se to posralo.“

*

Don seděl na zadním sedadle svého oblíbeného mercedesu uvnitř nikdy nepoužívané podzemní garáže na kraji města a čekal. Vždycky to musí být podzemní garáž, pomyslel si. Jako kdyby mafiáni neměli vůbec žádnou představivost. Jediné světlo představovaly zapnuté reflektory aut. Několik jeho mužů čekalo venku s vytaženými AKSU-74. Ukrajinci měli jako obvykle zpoždění.

Page 1 of 3 | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce Monolog – povídka do soutěže O novém světě – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Zářivá budoucnost trochu jinak – povídka do soutěže Spomienky na budúcnosť – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Jen další den té věčné války