Seriál o zlatě: Od starověku až do zlatého věku zámořských objevů

Úno 28, 2017

Zlato nabývalo na významu za dob Sumerské civilizace, starých Egypťanů, Řeků i Římanů, v dalekých končinách říše Aztéků, Májů a Inků. Své místo si získalo v Číně, Indii, Thajsku, později ve Spojených státech amerických, Africe a Austrálii. Kov si od začátku našel místo v obchodě a v národním hospodářství. Zlato se používalo k výrobě šperků, mincí či předmětů do hrobky. Důležitost a primární význam se během dlouhého období proměňovaly, ale vždy jej společnost chápala jako vzácný kov. A chápat bude i po zániku. V prvním díle našeho nového seriálu se podíváme na historický význam zlata, který nám dá nahlédnout i do jeho možné budoucnosti.

 

Seriál vzniká ve spolupráci se společností Zlaťáky.cz

Zlato jako cesta k nesmrtelnosti

Na svém významu získalo v období kolem 4000 let př. n. l., kdy z něj národy ve východní Evropě začaly vyrábět šperky. K výrobě šperků jej využívala hojně sumerská civilizace i staří Egypťané, kteří se zlatem pohřbívali faraony. Jedním z prvních panovníků pohřbených se zlatými předměty byl faraon Džer kolem roku 2900 př. n. l. Později byli faraoni mumifikováni a uloženi do zlatých sarkofágů, aby si zachovali nesmrtelnost. Hodnota zlata nabývala na významu a jedním z hlavních těžebních míst se stala Núbie v Egyptě.

Mezi významné nálezy patří hrobka faraona Tutanchomona z období kolem roku 1300 př. n. l., která nebyla vykradena pravděpodobně díky špatné přístupnosti, a také proto, že faraon zemřel nečekaně v devatenácti letech. Jeho hrobka musela být připravena za pouhých devadesát dní. I přesto, že se jednalo o nevýznamný pohřeb, našel roku 1922 Howard Carter doslova a do písmene zlatý důl. Těžko si můžeme po odkrytí Tutanchamonova pokladu představit, jak byly vybaveny zlatem hrobky mocných faraonů a jakým nadbytkem zlata disponovali panovníci v době rozkvětu Egyptské říše.

Posmrtné masky se nalezly i v královských hrobkách v Mezopotámii v oblasti kolem Uru z období 3000 let př. n. l. Naopak v Římské říši nebylo zvykem ukládat šperky do hrobu či hrobek. Dokladem jsou tzv. zákony proti přepychu z 3. až 1. století př. n. l., které odsuzovaly ukládání zlata mezi mrtvé, omezovaly nošení zlata na veřejnosti a jeho držbu.

Pochováváni se zlatými předměty byli Keltové přibližně v období 600 let př. n. l. Dokládají to nové archeologické nálezy nedaleko od místa Heuneburg u jihoněmeckého Herbertingenu.

Využití zlata ve starověku

V Mezopotámii odlévali zlato metodou ztraceného vosku. Tuto techniku používali i ve starém Egyptě, dále uměli rozleptat zlatou fólii do tloušťky tisíciny milimetru a znali pravděpodobně metodu pozlacování. Egypťané vyráběli ze zlata šperky a slévali jej s dalšími kovy tak, aby zlato nalezlo co nejširší využití. V Mezopotámii vyhotovovali ze zlata šperky, spony, náušnice, dekorační předměty, posmrtné masky, amulety a mince. V Řecku se používalo k výrobě pečetí, prstenů a kultovních nádob. V Římě našlo později využití ve šperkařství, při ražbě mincí a v oblasti zubního lékařství.

Zlato jako referenční jednotka

Za dob Sumerů se přepočítávaly ceny komodit na hodnotu zlata, obilí nebo stříbra. Ovšem zlato bylo stále pro obyčejnou směnu drahé a na to, aby se stalo běžným platidlem, muselo spoustu let počkat. Za rozkvětu Babylonie se platilo mědí nebo stříbrem. V této době mince negarantovala státní moc a nemůžeme tedy hovořit o oficiální měně. K ní bylo přistoupeno až později. Cena zlata se měnila ve vztahu ke stříbru a kolísala v období starověku mezi poměrem 1:6 až 1:15. V Egyptě nastala stran oběživa zcela odlišná situace. Zlato se díky dolům v Núbii stalo dostupné a mohlo by být považováno za běžné oběživo, avšak nebylo garantováno státní mocí. Paradoxní situace nastala při ocenění stříbra v období kolem 1500 let př. n. l., které převyšovalo hodnotu zlata.

Zlato jako platidlo

Přibližně kolem roku 1500 př. n. l. se zlato stalo plnohodnotným a akceptovaným platidlem v mezinárodním obchodě a začaly vznikat první mince, které byly vyrobeny jako příměs zlata a stříbra. Avšak stále nemůžeme hovořit o oficiální měně uznané státní mocí. Právě díky slitkům drahého kovu s kovem levnějším se objevily v Babylonii kolem roku 1350 př. n. l. první pokusy o testování ryzosti zlata. V roce 1091 př. n. l. se zlato stalo platidlem v Číně v podobě malých zlatých kostiček. První mince se objevily v 7. století př. n. l. v oblasti Lýdie v Malé Asii. Oběživo zvané elektrum bylo tvořeno jako přirozená slitina zlata a stříbra, v níž se objevují stopové prvky mědi a dalších kovů. Z této oblasti se peníze rozšířily do celého světa. První snahy o padělání zlata se datují do 300 let př. n. l. V období od 2. do 1. století př. n. l. razili Římané mince zlatý aureus, aby mohli vyplatit vojsko.

V roce 1284 byl v Benátkách zaveden jako oficiální platidlo zlatý dukát. Obchodnici si jej oblíbili natolik, že se jako prostředek směny používal až do roku 1938. Ve Francii se do oběhu dostala v roce 1266 první francouzská zlatá mince a od roku 1344 razili zlaté mince v Anglii.

Války o zlato

Ložiska ve starověké Hispánii rozpoutala druhou punskou válku mezi Římany a Kartaginci, ve které se kartaginský vojevůdce Hannibal dostal až k branám Říma. Odtud pochází známý citát Hannibal ante portas (Hannibal před branami). Římský císař Marcus Ulpius Traianus dobyl oblast Dácie, Thrákie a Dalmácie ve 2. století n. l. a získal značné zlatonosné teritorium pro Římskou říši. Římané ovládli také území dnešního Walesu, které bylo, co se týče nalezišť zlata, plodné.

Zámořské objevy

Římská říše vedla dlouhé boje s okolními i vzdálenými státy, aby získala jejich území a spolu s ním i zlaté doly. Po pádu Římské říše se ze starého kontinentu na čas vzácný kov vytratil. V Evropě panoval hlad po zlatě. Vazby s Orientem se obnovily až v době zámořských objevů.

Získání nového území, nových plodin, ale hlavně zásob zlata, bylo hlavním cílem zámořských objevů od 13. do 16. století. Světoznámí mořeplavci se shodovali na tom, že na Dálném východě, nebo v krajinách na hony vzdálených Evropě, se nachází zlaté bohatství téměř nekonečných rozměrů. Kryštof Kolumbus hledal cestu do Indie právě kvůli zlatu, Hernando Cortéz zavraždil řadu Aztéků spolu s jejich králem proto, aby mohl uloupit na španělské lodě zlaté bohatství, které se v říši Aztéků nacházelo. Marco Polo básnil o cestách na Dálný východ, kde byly zásoby zlata nesmírné.

Nejvíce zlata nalezli námořníci ve španělských službách v říši Inků. Mezi nejkrásnější památky se řadila tzv. zlatá zahrada v Cuzcu, Chrám boha Slunce. V něm se ukrývalo ryzí zlato na stěnách. Množství šperků bylo objeveno na území Kolumbie a v severním Peru.

Cenová revoluce

Díky nadměrnému přílivu zlata do Evropy se spustila vlna inflace a skončila ekonomika středověkého typu. Po objevení Ameriky se v Evropě odehrála cenová revoluce. Značný příliv kovů do Evropy zapříčinil ražbu mincí, zvyšování cen a rigiditu mezd v krátkém období. Šlechta, která byla odkázaná na peněžní rentu, díky cenové revoluci nemohla pokrýt své potřeby, stejně jako námezdní dělníci. Španělsko financovalo získaným zlatem válečné výpravy a výboje, a bylo nuceno vyhlásit několikrát státní bankrot. Kvůli nastalé situaci si musela šlechta, obchodníci, rolníci a dělníci hledat často nová zaměstnání a jiný zdroj obživy. Tímto započal rozvoj kapitálové výroby.