Čtrnáct minut

Pro 4, 2013

Mám dnes trochu času a chci se s vámi podělit o povídku, na kterou čas od času narážím na různých postapo webech, a která mě pokaždé dostane. Autorem je Vadim Sharapov, překlad je můj. Sdílení jako obvykle pouze s předchozím souhlasem. Pokud nesouhlasíte s ukončením příběhu, do komentáře přidám také překlad alternativního závěru, který dopsali autorovi fanoušci. VL.

 
 

Čtrnáct minut

 

Věděl jsem všechno ještě před tím, než začaly výt poplašné sirény.
Věděl, protože… takových „protože“ bylo všude kolem mě hodně. Dotek studeného vánku na krku, jako kdyby se mě umrlec dotkl svou ledovou paží. Skřípot kol staré tramvaje, křik vrány letící kdesi v tmavém nebi. Tep zářících oken, postupně uhasínající, trhavý. Poslední.
Vystoupil jsem z tramvaje, došel na náplavku a posadil se na lavičku. Zapálil si, zavřel oči a vnímal, jak se mi na rukou ježí chlupy. Jako kdyby se měnily na malé ostré jehly.
Sirény roztrhly večer vejpůl. Na čas „Před“ a čas „Po“, kterého zbývalo tak málo.
Čtrnáct minut.
Za tu dobu se dá udělat hodně, pokud se neplýtvá časem. Seděl jsem se zavřenýma očima a poslouchal, jak se kolem mě prudce smrskává svět. Byl již mrtvý, ale ještě si to neuvědomoval. A jako malé jiskry v již uhaslém ohništi v něm zářili ti, kteří nikam nepospíchali.

 
14 minut

„Atomový poplach!“, zařvaly ze sloupů veřejného osvětlení věčně mlčící reproduktory.
„Atomový poplach! Nejedná se o cvičení! Pozor! Okamžitě se ukryjte v nejbližších úkrytech!“
Otřásl se. Stál zrovna pod jedním z reproduktorů. Rozpačitě se rozhlédl, pořád ukrýval kytici před poryvy větru. A v tu chvíli ji spatřil. Běžela od autobusové zastávky. Zakopávala a mávala kabelkou. Ani na chvíli neodtrhla pohled od jeho obličeje. Pozoroval ji a ostatní kolemjdoucí mu připadali jako kostrbaté kartonové figuríny pokryté popelem.
„Bože, co teď?“, řekla a chytila ho za ruku.
„Vezmi kytici.“
„Zbláznil ses? Jakou kytici?“, zakřičela.
„Vezmi. A pojď stranou, ať nás nezašlápnou. Pojď sem do uličky, projdeme se. Akorát stihneme dojít k našemu oblíbenému stromu“.
Najednou se uklidnila.
„Slibuješ?“
„No jasně.“ Usmál se na ní a ucítil, jak mu nitro svírá ledový strach.

 

13 minut

Třikrát vystřelil a pak chvíli sledoval, jak se ředitel pomalu sesouvá z křesla. Škubal sebou. Krev cákala všude kolem jako z vadné sifonové láhve.
„Nothing personal“, prohodil tiše, „Just business“.
Zamířil na sekretářku, která v šoku ztuhla u dveří kanceláře, ale pak si to rozmyslel. Přistoupil blíž a vytrhl jí z rukou koženou složku.
„Běžte“, doporučil ji něžně. Všiml si, že si někde ušpinil nohavici černých kalhot a oklepal špínu dlaní.
„Utíkejte, opravdu. Třeba to stihnete“, doporučil znova a odešel.

 
12 minut

Stařík nehybně pozoroval šachovnici, kde se jeho černý král krčil v koutě pod ochranou několika zbylých figurek. Jeho soupeř, pokud lze takto nazvat dávného kamaráda, před malou chvílí sebou škubnul, zachraptěl, a spadl z malé skládací židle. Jeho prsty křečovitě svíraly sako v oblasti hrudníku. Setkávali se tady na ulici každý pátek, již třicet let. To už je nějaká doba.
Stařík se rozhlédl kolem. V dálce byly slyšet klaksony, řinčení skel a hlasité nárazy bourajících aut. Doprovodil pohledem podivný pár – muže s ostře řezaným obličejem a jeho společnici, svírající kytici. Muž objímal dívku kolem ramenou. Jejich pohledy sklouzly po staříkovi bez povšimnutí.
Podíval se na šachovnici, odkašlal si, protáhl hubenou ruku a studenými prsty opatrně položil krále na černý čtverec.

 
11 minut

„Zajímavá úvaha. Když teď odejdu bez placení, zatknete mě?“, Sergej svíral v prstech masivní zlatý prsten a podíval se na prodavačku za pultem zlatnictví.
Neslyšela ho. Stála s bledým obličejem. Třesoucíma rukama pořád dokola přerovnávala přívěšek visící na krku.
„Mami, máááámmíííí, dost, už dost!“, druhá slečna ječela v rohu, ale sirény spolehlivě přebíjely její hlas. Hlídač tupě pohlédl na Sergeje, pak najednou prudce vyrazil směrem k ječící prodavačce a dvakrát ji silou uhodil do obličeje.
„Sklapni, čubko!“
„To nebylo dobré, kamaráde“, s úsměvem nahlas prohodil Sergej. Nasadil na prst prsten, který držel v dlani, a zasunul ruku do kapsy drahého kabátu.
„Co je?“, zařval hlídač a vydal se k němu. Sergej uviděl kapky potu na jeho čele a chvíli ho pozoroval, zahlouben do myšlenek o tom, že prsten sedí přesně tak jak má, není ani volný, ani příliš těsný.
Pak vytáhl z kapsy pistoli a střelil hlídače do obličeje.

 
10 minut

Seděli v opuštěné tramvaji a předávali si mezi sebou lahev koňaku.
„No, dobře to nedopadlo“, řekl Andrej. Zkusil se usmát, ale dolní čelist skákala a obličej bledl s každým dalším lokem víc a víc. Nechtěl umírat takto.
„A co když to přece jen bude cvičný poplach?“, odvětil Dima a hned se zarazil.
„Škoda, že jsme nedojeli k Pavlovi. U něj jsou teď všichni. Narozeninová párty, každý paří…“
„Myslíš, že by to pak bylo snadnější?“
Andrej se zamyslel.
„Ne“, řekl, „ Nebylo. Dobrá, pojď si ještě loknout. A zajez to, dort už stejně nepředáme.“
Podíval se z okna.
„Koukni, to si někdo žije.“
Na křižovatce vysoký člověk v kabátu střílel do černého džípu. Před každým výstřelem dlouze a pečlivě mířil, nejspíše chtěl sestřelit anténu, ale stále se mu to nedařilo. Když vystřílel všechny náboje, mávl rukou a opřel se o kapotu.
„A je to.“, usmál se Dima a znovu se napil.

 
9 minut

„Už dlouho jsem ti chtěl říct…“, přestal mačkat tlačítka ovládače a přeskakovat z jednoho prázdného programu na druhý.
„Copak?“ malátně se ozvala ona.
„Nikdy jsem tě nemiloval. Měl jsem tě už tehdy, v Krymu, utopit. Všichni by si pomysleli, že šlo o náhodu“.
„Bastarde!“, uhodila ho do tváře.
Zachytil její ruku a bolestivě ji vykroutil na druhou stranu. Když žena zaječela a sehnula se bolestí, odtáhl ji směrem k otevřenému balkónu.
„Ne, prosím, ne!“, snažila se zachytit dlouhými nehty za dveře. Nehet se ulomil a zůstal trčet ve spáře.
Shodil ji dolů a sám se při tom sotva udržel. Podíval se, jak se tělo rozpláclo o asfalt. Zvuk dopadu neslyšel, vše přehlušovaly sirény.
Zapálil si. Už deset let necítil chuť cigaretového kouře, protože tak si to přála manželka.
Vydechl a znovu potáhl.

 
8 minut

Lidé běželi po ulici, všemi směry, bez rozmyslu. Naráželi na sebe, padali, křičeli a hádali se. Jen jeden bezdomovec v klidu seděl u ohrady zabalený do odrbaného kabátu. Jeho čepici, ve které bylo pár drobných, dávno odkopli někam na druhou stranu chodníku, ale nepospíchal pro ni. Ztuhl, svěsil hlavu a mělce se chvěl.
„Na, vem si“, někdo hodil bezdomovci na kolena pistoli s nataženým závěrem, „dnes jsem hodný. Jeden náboj tam snad ještě zůstal. Nějak si poradíš.“
Bezdomovec nezvedl hlavu, jen očima chvíli pozoroval čísi černé nohavice a skvrnu od prachu na jedné z nich. Pak shodil pistoli z kolen, tiše zavyl a začal se kolíbat ze strany na stranu. Vedle něj, opatrně pozorujíc bezdomce lesklým okem, se usadil holub a zklovnul nějaký drobek.

 
7 minut

V kině někoho vraždili. Dav kopal stále ještě se hýbající tělo. Rozbitý obličej zanechával krvavé stopy na podlaze.
„Nedívej se tam“, muž něžně vzal dívku za bradu, natočil k sobě a políbil.
„Já se ani nedívám“, odvážně pokrčila ramena, ačkoli bylo vidět, že je vystrašena.
„Nenechám tě“, řekl tiše.
„Co jsi říkal?“, zeptala se, pak zacpala uši a zakřičela nahlas, „Ty sirény jsou k nevydržení! Vůbec tě neslyším!“
„Tak neposlouchej“, zakřičel muž také, „Stejně tě nepustím!“
„Opravdu?“
„Slibuji!“
Několik vteřin po té je zastřelil zarostlý, špinavý bezdomovec, který odněkud vytáhl pistoli. V zásobníku zůstávaly pouze dva náboje. Na něj už žádný nezbyl.
„Zrůdy! Ať chcípnete!“, křičel ještě dlouho, ale nikdo ho neposlouchal. Jen dva mladíci v prázdné tramvaji vedle, kteří jedli rukama dort.

 
6 minut

 „Dnes jsi to udělala nějak rychle“, řekl, „Děkuji, Mášo. Ani ty sirény už skoro neslyším.“
„Mlč!“, přísně rozkázala vysoká žena člověku ležícímu v posteli. „Nesmíš mluvit“.
„Teď už je to stejně jedno, ne?“, chřaplavě se zasmál. „Jsi divná, Mášo. Dokonce i teď budeme poslouchat doktory?“
Starostlivě mu narovnala deku a posadila se vedle s pohledem upřeným na jeho obličej, sotva rozeznatelný v šeru pokoje.
„Mášo“, znovu se pohnul a zvedl hlavu, „Přečti mi něco.“
„Chceš Brodského?“ zeptala se.
„Velmi rád.“
„Nepotřebovala ani světlo, ani knihu, ze které by předčítala. Sotva pohybuje rty, velmi potichu, začala vyprávět.

 
5 minut.

„Mami, budeme tu sedět ještě dlouho?, zazněl dětský hlas v hloubi tiše stojícího vagónu.
„Ticho. Pokud to je potřeba, budeme muset sedět tady“, zasyčela žena. A znovu nastalo ticho. Dav dýchal jako jeden organismus. Smrtelně raněný organismus.
„Nevyjdeme na nástupiště?“ zeptal se strojvůdce svého náhradníka.
„Na co? V kabině se alespoň nemačkáme. A tam je teď naprostá hysterie, zvlášť když se zastavily eskalátory.“
Strojvůdce se zaposlouchal.
„Nic neslyším“, pokrčil ramena.
„Teď neslyšíš, ale počkej za chvíli.“
„Ale za chvíli to už bude přece stejně jedno, ne? Jsme na okružní. Tady se zhroutí všechno.“
„To je fakt.“
Oba si zapálili.
„Připadám si jako pilot“, řekl náhradník. „Jako když padá letadlo a zbývá jen trocha času. Na jedno cigáro.“
„Letadlo, metro, vždyť je to skoro to samé, akorát nemáme křídla“, zkusil vtipkovat strojvůdce.
Oba se smutně pousmáli. Pak náhradník cvakl vypínačem a světla vlaku zhasla.

 
4 minuty.

Za rohem někdo hrál na kytaru a několik hlasů se pokoušelo o zpěv. Saša vyběhl po schodech do horního patra domu. Nejdříve se mu zdálo, že na schodišti nikdo není, ale pak uslyšel tichý pláč u dveří potažených červenou koženkou.
„Copak? Proč brečíš?“, Saša klekl vedle malé holčičky v rudé kombinéze.
„Bojím se“, podívala se na něj. „Máma mi neotevírá. Nejdříve se s tátou nahlas hádali a pak zmlkli. Slyšela jsem je přes dveře“.
„Pokud zmlkli, je to špatně“, vážně řekl Saša. „Hele, nechceš na střechu? Odtud je vidět celé okolí, daleko-daleko.“
„Na střechu nesmím.“, holčička odmítavě zavrtěla hlavou, a stále si schovávala uplakaný obličej v dlaních.
Saša opatrně odtáhl její dlaně od obličeje a mrknul na ní.
„Dnes můžeš. Přece nejsem cizí strejda, ale tvůj soused zespoda. A je odtud moc hezký výhled, opravdu. Pojď, sama se koukneš.“
Vylezli na střechu. Starý plech hlasitě skřípal pod botami. Saša pevně svíral dívčí dlaň.
„Tak, už jsme tady“, rozhlédl se kolem, svlékl svůj plášť a ustlal přímo na rezavé železo. „Sedni si. Že je odtud dobrý výhled?“
„Ano.“, holčička pozorovala nebe.
„No tak fajn. Chvíli tu budeme a pak se vrátí máma a táta.“
Saša se natáhl vedle ní, složil ruce za hlavu a také začal sledovat mraky. Uvažoval nad tím, zda uvidí přílet rakety.

 
3 minuty

Město postupně utichalo. Seděl jsem na lavičce, oči stále zavřené, a cítil, jak se lidé snaží vmáčknout co nejhlouběji do děr a štěrbin. Snažili se schovat, i přesto, že to je zbytečné. Přežijí pouze ti, co jsou daleko odsud. Já jsem nezapadal do počtu, dokonce jsem ani nevrhal stín, když jsem seděl pod lampou.

 
2 minuty

Přestal foukat vítr. Čas se smrskával, prudce se svíjel do klubíčka, protože miliony lidí teď mysleli jen na jedno – jak zpomalit tyto minuty.

 
1 minuta

Na nebi jakoby někdo narýsoval bílou čáru. Stále se protahovala a protahovala. Vepředu zářila rozpálená tečka. Jako meteorit, který za okamžik spadne a zanechá po sobě jen malý kráter.
„Malý!“, modlil jsem se skrze semknuté rty, „Prosím! Malý! Aby se pak všichni vrátili, vylezli ven, uklidili odpadky a znovu vše bylo postaru!“
Odpovědí mi bylo ticho a došlo mi, že mě nikdo neposlouchá. Za chvíli se toto město přemění na skleněnou bublinu. Ztuhlou, navždy zatavenou do zemského povrchu.
A já? Já zůstanu?
Zůstanu!
Ale co řeknu?
A kam půjdu, roztahujíc ohořelá křídla, pokrytá mrtvým sklem?