Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce

Led 6, 2013

Patrik Braun, velvyslanec České republiky při Severoatlantické alianci, seděl na zadním sedadle limuzíny a potil se. Jeho dokonale padnoucí oblek navržený Calvinem Kleinem mu náhle připadal těsný, košile ho škrtila. Přestože to nebylo v rámci slušného chování, uvolnil si kravatu a rozepnul horní knoflík. Nepomohlo to.

„Všechno v pořádku, pane?“ zeptal se muž sedící po jeho boku formálním hlasem. Braunův asistent, muž středního věku s výrazně arabskými rysy a ještě výraznějším nosem, nevyjadřoval jakékoli známky vzrušení. V jeho případě se rozhodně nedalo mluvit o přesně padnoucím obleku.

Braun přikývl. Roztřesenýma rukama se natáhl po sklence Dom Pérignon ´53 a vyprázdnil ji do dna. Tohle bude dlouhý den, pomyslel si. A na jeho konci… Ne, dál přemýšlet nechtěl. Nedokázal to.

Blížili se k cíli. V pořadí druhý summit NATO v Praze probíhal relativně v klidu, neočekávaly se žádné komplikace; Al-Káidu útoky dronů rozložily, íránské vedení se zmítalo ve vnitřních rozbrojích, Sýrie se konečně uklidnila. Všichni věděli, co oznámí generální tajemník Severoatlantické aliance na tomto summitu. Braun se musel sám pro sebe zasmát. I když mu to vůbec nepřipadalo legrační.

Limuzína se prodírala davem demonstrantů usilujících o zablokování příjezdovýchtras ke Kongresovému centru. Oni byli pokládáni za jediné, co mohlo celou záležitost pokazit. Už včera, první den summitu, se během noci objevilo několik vyrabovaných obchodů. Ekonomická situace byla o dost horší než ta vojenská. Nový prezident vyhlásil další amnestii nad zločinci. A dav navíc neměl rád velká shromáždění světových státníků, která znamenala další výdaje a další předvádění moci „těch nahoře“. Svým způsobem dělám službu lidu, pomyslel si Braun.

Prošli několika kontrolními stanovišti, ale nikdo je neobtěžoval. Stačilo, aby se řidič tvářil dostatečně důležitě a ukázal jejich pasy. Bodyguardi v černých sakách a předražených slunečních brýlích by třeba salutovali, kdyby se to od nich vyžadovalo. A policejní důstojníci byli samá „excelence“ a „pane velvyslanče“. Zatím byli všichni usměvaví a dobře naladění. Den teprve začínal, demonstranti ještě nevypili dost alkoholu na to, aby se pokoušeli házet dlažební kostky. Podezřelá individua s tvářemi zahalenými palestinskými šátky se teprve trousila do davu. Dvě protichůdné demonstrace anarchistů a neonacistů se plánovaly až na odpoledne, kdy se bude summit chýlit ke konci. Alespoň podle plánu.

Řidič se konečně prodral davem i kontrolami a zabočil na podzemní parkoviště před Kongresovým centrem. Pohltilo je příšeří.

„Nezapomeňte,“ naklonil se asistent ke svému formálnímu nadřízenému. „Víte, jak máte postupovat.“

Velvyslanec přikývl a ledabyle si rukávem setřel pot z čela. Věděl. A i kdyby ne, byl tu koneckonců on, aby mu to připomněl.

Šofér zaparkoval a otevřel oběma mužům dveře. Každý z nich nesl kufřík, asistent o něco větší. Za normálních okolností by použili výtah přímo do budovy, ale rozšířená bezpečnostní opatření znamenala ještě poslední kontrolu. Bezpečnostní rám.

Nahoře sice nečekali žádní demonstranti, ti byli bezpečně uzavření za plotem, ale hemžilo se to lidmi. Pohybovali se většinou diplomaté s kufříky a rozevlátými kravatami, zatímco strážci a policisté nečinně postávali na kraji.

„Jdete pozdě, kolego,“ poznamenal muž ve středním věku a s rozšiřující se pleší na nesouměrné hlavě. Braun poznal náměstka ministra vnitra. „Většina vaší mise už je dávno na svých místech.“

„Rodinné problémy,“ zamumlal velvyslanec a zrychlil krok. Jeho asistent mu byl stále v patách a Braun měl pocit, jako by mu bez přestání dýchal na krk.

Další uniformovaní muži zkontrolovali jejich pasy a dokumenty. Pak už zbýval poslední krok do uzavřeného prostoru. Před bezpečnostním rámem se hromadili lidé; většinou zvaní návštěvníci a pozorovatelé z různých zemí, diplomaté NATO už museli být uvnitř. Brauna zaujal muž v tradičním jemenském obleku sahajícím až na zem a s mohutným zlatým prstenem, který se hlasitě oháněl saudským diplomatickým pasem a pozváním české ambasády.

„Pane, tohle si sebou prostě nemůžete vzít,“ ukazoval příslušník bezpečnostní služby na dvojici zahnutých nožů se slonovinovou rukojetí a zdobených zlatem, které měl muž zavěšené u pasu. „To jsou nebezpečné zbraně a…“

Rozčilený Arab vytasil jeden z nožů na denní světlo. Část čekajících propukla v paniku; někteří vyděšeně ustupovali, policisté rychle vytahovali zbraně. Pokud byli na střeše nějací odstřelovači, bezpochyby měli okamžitě muže s nožem na hledáčku.

„To nejsou žádné zbraně, ale džambie. Odznaky mého rodu a postavení!“ vykřikl Arab. „Běžná součást jemenského diplomatického protokolu, zeptejte se velvyslance. Nebo ministra. No tak se zeptejte!“

Prodlužující se fronta znovu upadla do letargie. Asistent kývl na Brauna a oba se začali prodírat dopředu s omluvou:

„Promiňte, jsem velvyslanec.“

„Tak to laskavě vyřešte,“ obořil se na něj nosatý Francouz se zarudlýma očima. Zřejmě od přílišného pití vína. „Nemůžu tu trčet celý den.“

Polib si prdel, šnekožroute, pomyslel si Braun a odstrčil ho z cesty. Nervózně zkontroloval mobilní telefon. Nic, žádná zpráva. Ještě měl čas.

Několik příslušníků bezpečnostní služby jim zastoupilo cestu. Velvyslanec je znal do jednoho od včerejšího dne, kdy se s nimi pouštěl do dlouhých hovorů před začátkem jednání. Ne, že by to dělal dobrovolně; žádný z nich neměl vzdělání ani vychování a naučit je trochu anglicky musel být úkol hodný přinejmenším čarodějníka nebo spíš Ježíše Krista, protože to byl zázrak.

„Pánové, máme naspěch,“ oslovil Braun s úsměvem jejich nadřízeného, kterému včera věnoval největší pozornost. Malý muž s mastnými vlasy a podlézavým úsměvem se tvářil zmateně. „Musíme se před začátkem sejít s ministrem zahraničí a čeká nás hodně práce.“

„Vaše excelence, máme tu naléhavou situaci a…“

Braun ho zarazil. „Rudolfe,“ oslovil ho důvěrně. „Dobře víte, že nemám dost času. Než dostanete směrodatné informace ohledně tohohle gentlemana…“

Arab stále ještě zaměstnával pozornost drtivé většiny všech, s oběma rukama na nožích a vykřikující nesrozumitelné nadávky. Čas od času se pokusil dostat dovnitř.

„Věřím, že mě chápete. Nechcete přece přidělávat potíže velvyslanci při NATO, když tohle celé je naše akce. Že ne?“

Strážník horlivě zavrtěl hlavou a prohodil několik direktivních vět se svými kolegy. Další z nich ho odvedl východem, který nikdo nekontroloval.

„Zavazadla nám doufám otevírat nemusíte,“ dodal Braun.

Nemuseli ani nechtěli. Během okamžiku vstoupil velvyslanec a jeho asistent do uzavřeného světa uvnitř Kongresového centra, kde se pohybovaly armády diplomatů a ještě větší množství jejich asistentů a především asistentek. Za jiných okolností by se Braun pokoušel přitáhnout jejich pozornost. Teď na to neměl ani pomyšlení.

Každou chvíli ho někdo zdravil; nejčastěji různí náměstkové ministrů, ředitelé odborů nebo pracovníci ambasád. Byl ve funkci teprve několik měsíců, ale většinu z nich už stačil poznat; a většinu nesnášet. Diplomacie nebyla moc rozdílná od politiky. Jednotliví aktéři na sebe veřejně házeli zářivé úsměvy a uvnitř si mysleli: Kretén. V jeho případě navíc nepomáhalo, že byl o dobrých patnáct až dvacet let mladší než většina ostatních. Říkalo se, že je na svém místě z protekce. A byla to samozřejmě pravda.

„Patriku!“ ozval se za jeho zády hlučný hlas.

Braun se otočil a musel čelit pevnému objetí. Tady byla jeho protekce. Sám ministr zahraničních věcí ve své jako vždy usměvavé náladě, pokřikující všude okolo a mající po boku hned dvě velice mladé dívky. U jedné by se Braun nedivil, kdyby jí ani nebylo osmnáct.

„Je to tu strašná nuda,“ zašeptal ministr tak, že to slyšeli všichni okolo. „Ne jako na koleji, co?“

Braun se povinně zasmál. Chodívali spolu na Oxford, a i když byl nynější ministr o několik let starší, dokončili školu společně. Jeho současný nadřízený byl nenapravitelný děvkař, schopný oslavit jakýkoli výsledek, na kterém měla ostatně nejčastěji zásluhu Braunova rada. Podobně to vypadalo i teď; kdykoli se spolu dostali do pracovního prostředí, ministr na svého podřízeného spoléhal stejně, jako jindy spoléhal na své náměstky a poradce.

„Pane ministře,“ řekl tiše Braunův asistent.

„A kdo je tohle?“ Ministr zahraničí se zamračil. Pak se mu rozsvítilo. „Aha, tvůj nový asistent. Ještě jsem ho neviděl. Chudák… Beneš.“

„Beran.“

„Jistě, Beran. Kdo by řekl, že se mu stane taková nehoda. Byl to talentovaný hoch.“ Ministr se naklonil k Braunovi a ztišil hlas. „Tenhle vypadá jako Arab.“

Asistent, který vše slyšel, se stále usmíval. Braun neřekl ani slovo. Taky to je Arab, pomyslel si. V kapse se dotkl mobilního telefonu. Věděl, že má čas do předání. Vlastně spoustu času. Přesto měl pocit, že mu každou chvíli zabzučí zpráva s další fotografií, tentokrát poslední. Zakousl se do rtu.

„Půjdeme?“ řekl.

Ministr přikývl. K výtahu směřovali ve dvou skupinách; ministr a jeho velvyslanec společně, asistent po boku dvou žen nebo spíše dívek.

„Náměstek Kříž je nahoře,“ vysvětlil ministr zahraničí. „Strašně otravný chlap, ale dosadili mi ho tam z premiérovy strany. Asi aby na mě dohlížel nebo co. Naštěstí poradce si můžu vybírat sám. Nebo spíš poradkyně.“

„Dovedu si představit, s čím ti radí,“ zamumlal Braun.

„Můžeš se přidat, jestli chceš.“ Ministr byl vždycky velkorysý, už za jejich studentských let, kdy mu na koleji zpravidla nabízel svoje úlovky. „Hlavně ta zrzavá je vážně hodně mrštná. Dělá jógu nebo co, je to poznat. Dokáže si hlavu strčit do…“

Braun ho u výtahu zarazil pohybem ruky. Zavrávoral, na čelo mu vystoupl pot.

„No snad jsem nic tak hrozného neřekl,“ zahučel ministr.

„To není tím, udělalo se mi špatně.“ Braun zalapal po dechu.„Omluvte mě na moment. Je možné, že budete muset začít beze mě.“

Velvyslanec předal asistentovi svůj kufřík a pomalým, vratkým krokem se začal vzdalovat směrem k toaletám. Ostatní na něj upírali nevěřícné pohledy.

„Ale… ale co budu…“ Ministr byl bezradný.

Braun jim věnoval poslední pohled. „Přijdu brzy. Nahoře jsou moji kolegové z diplomatické mise. A můj nový asistent má veškerou kvalifikaci. Než skončí projev generálního tajemníka a začnou neoficiální rozhovory, budu zpátky.“

„Postarám se o to, pane ministře,“ řekl asistent a vzal ministra přátelsky za paži. „Máte opravdu hezké poradkyně.“

*

Braun se opláchl studenou vodou a podíval se na svůj vlastní obličej do zrcadla. Připomínal mrtvolu čerstvě uloženou do hrobu. Chybělo už jen zavřít oči a svírat v dlaních kytici rudých květů. Zavrtěl hlavou a ponořil ji pod kohoutek. Z mokrých vlasů stékala voda.

Důstojně vyhlížející snědý muž v obleku, zřejmě Španěl nebo Portugal, prošel kolem s neutrálním obličejem. Braun věděl, co si o něm myslí; měl chuť křičet a poslat ho kčertu. Ne, že by to mělo smysl. Brzy půjdou kčertu on i všichni ostatní. A celý svět půjde po něm.

Jenže neměl na výběr. Vyběhl ven na čerstvý vzduch, kde na něj nevěřícně zíralo pár lidí včetně několika policistů v uniformě a jistě celé řady z nich v civilu. Musel vypadat směšně.

Mobilem – tím proklatým mobilem – zavolal svého řidiče, aby se okamžitě vrátil z kantýny a začal dělat svou práci. U limuzíny čekal jen chvíli; jeho šofér byl spolehlivý a mlčenlivý člověk, nikdy se na nic neptal. Braun oceňoval, že i v takto podivné situaci neměl žádné dotazy.

„Musím domůpro životně důležité dokumenty,“ řekl sám pro jistotu na vysvětlenou. Řidič jenom přikývl.

Kontroly na opačnou stranu byly více než symbolické; na žádném stanovišti nechtěli vidět ani pas.

„Rychle, jeďte rychle,“ sykl Braun. „Máme málo času. Konference brzy začne.“

Řidič zapnul majáček. Proplétal se mezi zmatenými auty rychlostí, jakou by klidně mohl jet na dálnici. Při jízdě po kolejích chybělo málo, aby do něj vrazila tramvaj. Několik chodců se pokusilo přejít po přechodu a jen na poslední chvíli uskakovali zpět. Policejní auta, která míjeli, je naštěstí ostentativně ignorovala; nikdo si nechtěl přidělávat problémy s vládní limuzínou.

Trvalo sotva několik minut, než prudce zaparkovali před pěknou vilou z počátku minulého století. Na kolemjdoucí z vysokých štítů shlížely květinové motivy a osamělý chrlič napodobující staré katedrální vzory. Ošklivě se šklebil.

Můj domov, pomyslel si Braun stísněně. Bývalý domov.

„Počkejte tu,“ řekl svému řidiči.

Roztřesenými prsty odemkl a vpadl dovnitř. Nepořádek po únosu už byl dávno uklizený jeho filipínskou služebnou, ale on věděl, že tu něco chybí. Někdo. V tu chvíli se mu vibrováním v kapse připomenul mobil.

20 minut, stálo v textové zprávě.

„Do hajzlu!“ zaklel velvyslanec tak hlasitě, že se to rozlehlo oběma patry domu. Když začal mobil za okamžik zvonit, zavěsil a vytáhl baterii. Volal ministr. Asistent ho bude muset uklidnit před tím velkým projevem, i pro Braunovo dobro. Hlavně pro jeho dobro.

Sejf se skrýval nenápaditě za obrazem nahé nymfy v obývacím pokoji. Záměrně to byl největší obraz v celém domě; Braunova manželka se z nějakého důvodu domnívala, že největší bude ten nejméně nápadný. Strhl nymfu ze zdi a hodil ji na zem; už na ní stejně nebude záležet. Na ničem v tomhle domě.

Dvakrát doprava, třikrát doleva… říkal Braun nahlas sám pro sebe a otáčel spínačem. Kombinaci si pamatoval správně. Sejf se otevřel a on ponořil ruku dovnitř. Taška s dvěma falešnými pasy, sto tisíci dolary v hotovosti – jejich úspory pro případ nejvyšší nouze – a ještě něčím. Kufřík s osmatřicítkou, kydexovým pouzdrem a náboji. Zatím ji nikdy nepoužil. Doufal, že nebude muset.

Zbývalo jediné, zbavit se řidiče. Ze stolu plného papíru vzal složku s prvními dokumenty, které mu přišly do ruky. Rozběhl se zpátky k limuzíně.

„Vezměte tohle a dejte to mému asistentovi,“ nařídil. „Tak brzy, jak to bude možné.“

„A vy?“

„Mám ještě důležitou práci, kterou musím vyřídit.“ Skutečně důležitou, dodal v duchu. „Zasraná unijní byrokracie. Vsadím se, že kvůli ní nestihnu ten idiotský projev. Ne, že bych ho dávno neznal nazpaměť. Přijeďte pro mě, jakmile budete hotový.“

Řidič přisvědčil a položil složku na přední sedadlo vedle sebe. Ani tentokrát nekladl otázky; velvyslanec mu zadával už mnohem podivnější úkoly.

„Pozdravujte vaši ženu,“ řekl a zatáhl okýnko.

„To budu,“ slíbil Braun a sledoval, jak jeho šofér mizí v zatáčce. Svým způsobem mu bylo líto, že už ho nikdy neuvidí.

Audi A6 čekalo v garáži. Po dlouhé době usedl za volant a prosil všechny zatracené silniční bohy, aby při téhle zběsilé silniční jízdě nenaboural. Měl patnáct minut. Sešlápl pedál a vyjel směrem na Beroun.

*

Na parkovišti nedávno opuštěné benzinové pumpy Lukoil stálo jediné auto. O zaprášený Land Rover se opírali tři muži; dva dokonale oholení Arabové s palestinskými šátky okolo krku a třetí se zastřiženým plnovousem a slunečními brýlemi. Právě ten poklepával masitými prsty o kapotu. Protáhl se a zívl.

„Tak, pánové,“ řekl arabsky, „vypadá to, že budeme na zábavu sami.“

Jako by to jeho slova přivolala, jeden z vozů právě odbočil na zákazu vjezdu. K parkovišti rozhodně o mnoho rychleji, než byla povolená jízda, směřovalo Audi s odřeným bokem, rozbitým pravým světlem a chybějícím zrcátkem na stejné straně.

„Beru zpátky,“ poznamenal muž ve slunečních brýlích. Podíval se na zlaté hodinky na levé ruce. Přešel do špatné angličtiny. „Jdete pozdě, excelence. Co se vám stalo s autem?“

Braun otevřel dveře a vystoupil ven. Přál si, aby působil sebevědomějším dojmem, ale dobře věděl, že je celý zelený a každým okamžikem může začít zvracet. „Předjížděl jsem,“ dostal ze sebe. „A jdu na minutu přesně.“

„Doručil jste moji zásilku?“

„Dobře víte, že ano. Máte ho na místě. Právě v tuhle chvíli by měl sedět s ministrem a čekat, až začne projev generálního tajemníka.“ Braun se zhluboka nadechl. „Kde je moje žena?“

Muž ve slunečních brýlích ukázal na kufr auta.

„Chci ji zpátky,“ sykl Braun. Cítil, jak ho osmatřicítka tíží u opasku. Modlil se, aby byl dost rychlý ji použít.

„Nepočkáte na divadlo?“

„To vážně ne. Musíme zmizet, do Schengenu a pak dál. Dobře víte, že půjdou po nás.“

Muž ve slunečních brýlích přisvědčil. „Velvyslanec-terorista. Myslím, že novinářům se to bude líbit. Jestli nějací novináři zůstanou.“

„Přestaňte se bavit a dejte mi zpátky moji ženu!“ zvýšil zoufalý hlas Braun. „Je ve třetím měsíci, tohle ji zabije.“

Muž ve slunečních brýlích pronesl několik krátkých, štěkavých příkazů arabsky. Jeho dosud nehybní společníci otevřeli kufr. Braun zatajil dech.

„Obávám se,“ řekl muž ve slunečních brýlích, „že už ji to zabilo.“

Na zem dopadlo nehybné tělo ve spodním prádle. Po celém obvodu krku se táhla dlouhá modrá jizva po noži. Na těle bledly modřiny, zapáchalo formaldehydem. Žena byla mrtvá už možná několik dní.

„To ne,“ zašeptal Braun. „Ne!“

„Bohužel ano.“ Muž ve slunečních brýlích se tvářil, jako by mu to bylo skutečně upřímně líto. Oba neoholení Arabové výhružně zvedli krátké samopaly Škorpion. „Nemohli jsme dovolit, aby nám třeba utekla. Kromě toho, byla to zrádkyně. Konvertovat na křesťanství je životu nebezpečné.“

Braun nedokázal najít slova. V jediné minutě byly veškeré naděje jeho života pryč. Veškerý smysl. Jediným prudkým pohybem vytasil zpoza saka osmatřicítku a namířil ji muži ve slunečních brýlích mezi oči.

„Do toho, střílejte,“ řekl. „Na mně už v tuhle chvíli vůbec nezáleží.“

Velvyslanec zavřel oči a vystřelil. Ucítil náraz, jeho roztřesená ruka sebou cukla. Zbraň mu vyklouzla z dlaně. Zvuk tříštění skla. Když otevřel oči, muž ve slunečních brýlích byl stále před ním, nezraněný a s širším úsměvem než kdy předtím.

„Buď Alláh odklonil tvou střelu,“ řekl, „anebo tě učil střílet někdo hodně špatný.“

Brauna neučil střílet nikdo. Ani se nepokusil zvednout pistoli. Nebo utéct. Krátká dávka ze samopalu ho poslala na zem; několik projektilů provrtalo jeho nohy a on ucítil takovou fyzickou bolest, jako nikdy předtím. Ne, že by mu na tom záleželo.

Muž ve slunečních brýlích se nad ním sklonil. V ruce měl mobilní telefon se širokou obrazovkou. Takový, ze kterého mu poslal fotku unesené manželky. Nyní se z něj ozýval pouze zvuk. Poznával hlas, který přehlušoval všeobecný šum. Patřil dosluhujícímu generálnímu tajemníkovi NATO.

Právě díky těmto úspěchům dosaženým především pomocí útoků bezpilotních letadel na tisíce cílů po celém Pákistánu, Afghánistánu, Jemenu a Nigérii, a díky bezprecedentní spolupráci tajných služeb mohu s hrdostí prohlásit, že Al-Káida přišla o své vůdce i schopnost zasáhnout naše cíle mimo své bezprostřední území. Na půdě kteréhokoli členského státu Severoatlantické aliance nedošlo již šest let k žádnému teroristickému útoku. Proto se zde přítomnou prezidentkou Spojených států amerických vyhlašuji: válka s terorismem je u vítězného konce.

Hromový potlesk. A zvuk výbuchu. Spojení se okamžitě přerušilo. Braun se pokoušel nekřičet bolestí, ale všechno na jediný okamžik přešlo, když na obzoru spatřil záblesk světla.

„Ten člověk měl pravdu, excelence,“ řekl muž ve slunečních brýlích. „Válka s terorismem je u konce. A my jsme ji vyhráli.“

Braun nedokázal odpovědět. Zasáhla ho poslední krátká dávka, tentokrát se jedna ze střel zavrtala přímo do žaludku. Vykřikl. A ztratil vědomí. V tu chvíli si byl jistý, že už se nikdy neprobudí. A vlastně v to i doufal.

Pro PostApo.cz píše Martin Černohorský.

STAŇTE SE TAKÉ FANOUŠKEM OFICIÁLNÍCH STRÁNEK PROJEKTU!

Druhou a třetí kapitolu najdete zde.