Při násilném přežití ve městě… je násilí ta snadná část

Leden 2nd, 2013 by admin

Když jsou časy zlé, lidé ukážou všechny své vlastnosti, tváře či pravou tvář, nazývejte si to jak chcete.

To je jeden z důvodů, proč není moc v oblibě detailněji mluvit nebo psát o té době. Někteří lidé dělali zlé věci a přežili, nebo dobré věci a zemřeli, nebo se jen tehdy chovali divně. Opět máme mnoho možností. Lidé o tom později nechtějí mluvit, nechtějí vzpomínat. Po čase se může člověk donutit věřit tomu, že některé věci nespáchal, ačkoliv se staly.

Nejsou žádné šťastné srazy lidí, kteří přežili, žádné velké setkání při grilování, s řečmi „jaké tehdy bylo“ a popíjením piva. Pokud si spolu někam sedneme, nebavíme se moc o těch časech. A pokud se k té době opravdu dostaneme, zpravidla jeden druhému lžeme. Každý máme něco, o čem nechceme mluvit, na co nechceme vzpomínat. Často je tu něco trapného, zlého nebo velmi krutého, co člověk provedl. Tehdy to dávalo smysl, ale dnes, kdy máte na stole dost jídla, je těžké to pochopit.

Měl jsem kamaráda, co byl pěkně nebojácný chlapík, když šlo do tuhého, když musel bojovat na život a na smrt, prát se až do konce. Dokázal se srovnat s násilím. S čím se ale srovnat nedokázal, byla chvíle mezi odpalem raket a výbuchem když dopadly.

Na vysvětlenou lidem, co nikdy ve válce nebyli. Docházelo k překvapivému ostřelování z vícehlavňových raketometů. Uslyšeli jste vzdálené „bum“ kolem 15-20 různých zvuků, hlubokých zvuků, každý trval tak vteřinu nebo méně. Ve chvíli kdy jste slyšeli možná tak 6 zvuků odpalu, byly už těsně před dopadem. Popis možná nezní moc dobře, ale slova to nedokáží vysvětlit. Zpravidla byl tento druh ostřelování použit proti místům, jako jsou ulice a část ulice 200-300 metrůbyla zónou smrti. Takže pokud jste se v tu chvíli nacházeli mimo úkryt a střely letěly k místu, kde jste stáli, neměli jste moc šancí na přežití. Občas se stávalo, že lidé skočili do úkrytu, polámali si přitom ruce a nohy, aby zjistili, že střely dopadly do jiné části města. Těch několik vteřin, od prvního „bum“ do výbuchů se zdály jako věčnost. Přísahal bych, že trvaly hodiny, ne vteřiny. Takže tolik k těmto chvilkám.

Každopádně můj kamarád nemohl snést těch pár vteřin, pokud byl v nekrytém prostoru. Pokaždé ztratil kontrolu nad svým tělem (pomočil se a nasral si do kalhot). Pocit v žaludku, když dopadají granáty všude kolem vás, je jako když chcete zvracet a srát najednou. Spousta lidí tvrdí, že je to otřesy při výbuších, ale je to čistý a skutečný pocit hrůzy a naprostá ztráta kontroly nad životem. A nezapomínejte, že to nebyl žádný zbabělec. Každý z nás měl své děsivé chvíle, kdy byl prostě ztracen, kdy se naprosto vzdal. Několikrát jsem viděl, jak lidé jiným vystřelili mozek z hlavy a později si z toho dělali legraci a zároveň ti stejní lidé zvraceli, když měli sníst špagety s červy, mrtvé červy uvařené s makarony.

Nejhorší věc nebo věc, kterou jsem nejvíce nenáviděl, byly některé pachy. Neustálý zápach pálených věci. Ne obvyklý pach hořícího dřeva nebo uhlí, ale smrad ze spousty věcí naházených do ohně. Těžký a odporný smrad, který vám pronikl rovnou do vnitřností. Dnes se s tím nedá nic poměřovat. Přidával se k tomu také smrad hnijícího masa z mrtvých těl.

Nejblíže tomu by dnes mohla být hořící městská skládka. Ale pořád to není dost blízko

Zvláště ráno byl zápach velmi těžký. Velmi často jsem se probudil a musel jsem zvracet, jen co jsem jej ucítil. Bylo to silnější než já. Ve skutečnosti to ale nemělo co dělat s tím, jak silný nebo slabý jsem byl.

Každý z nás měl svůj malý bod zlomu, pro většinu času bylo násilí snadnou záležitostí, když jsme se snažili přežít. Pokud se připravujete na možný Velký Průser, snažte se neupnout příliš k technickému vybavení. Snažte se poznat své limity, své body zlomu.

Page 1 of 2 | Next page