Jen další den té věčné války

„Crrrrr!“ ozval se zvuk telefonu. „Crrrr!“

Rozléhal se rozvalinami nepřirozeně hlasitě a desátník Daniel Hrčka si málem nadělal do kalhot bojového overalu, když jej zaslechl. Pokusil se polknout, ale v ústech měl sucho, a ne jen proto, že by filtrventilace overalu vháněla do přilby vzduch vysušený. Sevřel pevněji v rukách směšně drobný samopal Škorpion, překročil zborcenou zeď z nepálených cihel a pomalu se vnořil do tmy nákupního střediska, odkud ten zvuk zaslechl.

Milá maminko, pravil si pro sebe. Vždycky, když byl venku a mimo dosah rádiového spojení s tankem, si v duchu diktoval osobní dopisy. Kdysi, když je ještě mohl psávat na skutečný papír a posílat skutečnou poštou skutečným, žijícím lidem, psával pouze „mami“, ale od doby, co za Druhé zimní války Poláci vyhladili Opavu a jeho rodina – a nikoliv celá – vyvázla jen s velikým štěstím, mu ani to „maminko“ nepřipadalo dostatčně vystižné, aby vyjádřilo veškerou lásku a úzkost, kterou cítí. Nebo cítil. Dnes už to byl spíš jen smutek a odevzdání.

Milá maminko, právě jsem slyšel zvonit telefon. Uprostřed nějaké zapadlé jihomoravské vísky, vyklizené okupační armádou ještě dávno před tím, než to tady profoukla tlaková vlna početných jaderných explozí… které, mimochodem, doslova upekly veškerou elektroniku. Na chvilku se zastavil, jednak aby se pokáral za přehánění, protože ne všechna elektronika byla usmažená, například jeho bojový oblek fungoval docela dobře, jednak aby dal tomuto obleku čas přizpůsobit hledí tmě pod pokleslými nosníky stropu betonové krychle.

Maminko moje, ty víš, že já na tohle nejsem. Vždyť já, když mě brali za vojáka, u odvodu napsal, že chci být přidělen k lukostřelcům, a tak ze mě udělali tankána, aby mě přešly roupy. Kdybych napsal, že chci být průzkumník, jo, to by mě možná vojenští páni naučili a vycvičili, jak si mám počínat, když v radioaktivních rozvalinách Jednoty slyším zvonit telefon.

No, vlastně kdybych napsal, že chci být rozvědčík, tak by mě asi poslali dělat kuchtíka na genštáb, pomyslel si, a to bych teď byl rozptýlený na atomy a vyvržený někam do stratosféry, dodala jeho puntičkářská mysl, ale pak ty myšlenky zahnal, neboť se mu pletly do osobního dopisu. Opatrně vykročil do další místnůstky a infračervená svítilna na helmě se rozsvítila, neboť kalné světlo pravého poledne filtrovaného deseti kilometry dýmu a popílku, které sem pronikalo zvenčí, už nestačilo ani poměrně dobrým pasivním noktovizorům. Záchod… a šatna. Provoz je na druhou stranu. Možná je tam i ten telefon.

Mami, já se bojím, přiznal nejen své mrtvé matce. Myslel jsem si, že už to ani není možné, ne potom, co se stalo – pečlivě se vyhnul slovnímu spojení „co udělali“ – Marcele a určitě ne potom, co nám nebe spadlo na hlavu a celý svět umřel, ale já se tady a teď bojím. Moje vzduchové filtry už jsou zoufale zanesené, určitě už nefungují, jak mají, a já si každým nádechem zkracuji život, který stejně nemá smysl ani cenu, ale přesto na něm lpím a každý další nádech je jako svátost, jako dar a jako útěcha, že ještě dýchám, ještě žiji a ještě doufám…

Výstřely roztrhly ticho jako úder hromu. Otupělá, zamyšlená část mysli desátníka Hrčky ještě nechápala a nevěděla, ale jeho instinkty a jeho tělo reagovali, ruka dál drtila spoušť a malý samopal plival do tmy olověné střely ve směru pohybu, jenž byl přiliš krátký a příliš rozmazaný, aby mohla lidská mysl rozlišit, zda je vůbec nepřátelský, ale který byl příliš rychlý a příliš veliký, než aby jej mohl způsobit člověk.

Utíkal ulicí. Netušil, jak se vydrápal ven, ani kde nechal samopal, ale sprintoval pryč a jeho těžké vojenské boty vířily mračna radioaktivního popílku.

„Alexeji!“ křičel do vysílačky, „Alexeji, pomoc!“ Na okamžik klopýtl, ohlédl se zpátky a zaječel hrůzou.

Nebylo to lidské. Patrně ani zvířecí. Ten letmý pohled odhalil jen, že to je velké, rychlé a že to je smrt.

Člověk nemusí znát všechny tvory, aby poznal, který je mu nebezpečný. Jako by někde hluboko, na instinktivní hladině, byly v genetické paměti druhu uloženy pohyby a tvary, které signalizují nebezpečí. A i kdyby tomu tak nebylo, skutečnost, že to běží za ním v jednoznačně stíhacím kurzu a ze zubaté tlamy tomu tečou sliny, dokázala docela dobře napovědět.

„Alexeji!!“

Page 1 of 2 | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

O novém světě – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Veršovičná sbírka mouder – do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Nádr – povídka do soutěže Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Výjimečný stav – Kapitola šestá