Nádr – povídka do soutěže

Bylo ráno. Podle kalendáře, kterej sem měl na stěně své „ložnice“ by mělo bejt sobota. Květnová sobota. Ono to bylo stejně jedno, po válce, která byla před půl rokem, už nikdo dny nepočítal, snad až na Rokefellery, Duponty a politiky, jako třeba Putina, který si seděj v obřích podzemních komplexech. Vůbec bych se nedivil, kdyby tam měli kryokomory, který by je probraly za takovejch tři sta let, během kterejch zbytky jejich armád zaberou znovu většinu území a oni se jenom nechaj dosadit na svý trůny, který jim vydřou běžný lidi, který ty vojáci zotročej. Anebo, pokud by to nebylo tak, jak nastínil Bondy v Afghánistánu, prostě seděj v těch podzemních krytech a užívaj si posledních krás a „krás“ starýho světa. Stejně jako já, jen s tím rozdílem, že já nejspíš do pár let chcípnu na raka, dejchám tady ten zkurvenej radioaktivní prach a skoro stejný hadry nosim už toho půl roku. Ale jak sem řek, já si taky užívám těch krás starýho světa. Bydlim totiž ve sklepě jednoho malýho paneláčku v jednom vidlákově v jižních Čechách. Tím se nemyslel ty krásy starýho světa, to bych docela ostrouhal, krásama starýho světa jsem měl na mysli to, že je asi dvě stě padesát metrů od mýho kutlochu vesnická nádražka s relativně slušnou zásobou chlastu. Ta se sice ztenčuje, ale minimálně rok ještě vydrží. Když hned po dopadu bomb vylágrujete pár baráku v sousedství a oběhnete pár domů svejch kámošů a přesunete se z padesátitisícovýho města, který neschytalo přímej zásah, (nejbližší výbuch byl ve vojenským komplexu asi dvacet kiláků daleko) na vesnici, která měla v období míru a největšího rozkvětu sto dvacet stálejch obyvatel, máte docela vyhráno. Tím myslím, že s množstvím konzerv a dalšího trvanlivýho jídla a půl kilem trávy můžu dělat to, co jsem před válkou už pár let dělat nemoh. Teď sem každej den ožralej a skoro každej den zhulenej a je mi dobře. Z normálního obyvatelstva jsem na tom nejlíp. Nedřu na poli, nemusím se bát, že by mě zastřelili vojáci, protože mě chytnou, jak rabuju a nemusím střílet do civilů jen kvůli nějakejm nařízením, který vydali ujetý zelený mozky s vyššíma šaržema. Ráno, kolem desátý (hodinky mi vydržely. Jsou podsvícený tritiem, takže až zdechnu, tak oproti ostatním kostrám mi bude svítit zápěstí, respektive ty hodinový ručičky) vylezu z postele, kouknu se do zrcadla, případně si přejedu držku břitvou, ubalím si dvě, tři brka, do batohu si hodím dvě konzervy, zkontroluju, že tam mám mačetu, pepřák, podomácku vyrobenou kouřovou bombu (návod sem našel v anarchistický kuchařce, neskutečně jednoduchý, neskutečně účinný) a plynovou masku a s tímhle den co den chodím do toho pajzlu u kolejí. Jak je tahle vesnice malá (už před válkou tady chcíp pes) tak tohle nádraží je nezvykle velké. Člověk by čekal jen budku na perónu z betonovejch panelů a k tomu by si dokreslil srpnový horko, cvrčky cvrkající za kolejema v pšenici a partu vysokoškoláků s krosnama, čekající na vlak, kterej pojede až za dvě hoďky. Chyba lávky. Tohle je docela velká nádražní budova, protože za komoušů tady v okolí byly sklárny a další fabriky, takže to tu bylo docela frekventovaný. v týhle vesnici žilo dvakrát víc lidí a většina z nich dělala v JZD, vzdáleném asi pět kiláků nebo ve sklárně, která je o dalších deset kilometrů dál a jediným spojením, které tu jakž takž fungovalo, v přijatelných intervalech, byly právě vlaky, motoráky typu 810 a 840. Takže tu kromě pokladny a čekárny byla i z jednoho křídla nádražní budovy vytvořená hospoda, kde chlastali lidi všech věkovejch kategorií, místní, i ti, co jenom projížděli a čekali tady na další vlak a většinou ho zmeškali. Po revoluci se fabriky postupně pozavíraly a lidi se z týhle oblasti odstěhovali a lidí tu zůstalo minimum. Ale hospoda tou zůstala  a lidi tu chlastali dál, možná že ještě víc. Po válce se sem lidi z okolí stáhli, doufaje, že tady potkaj svý známý nebo že si aspoň ten zbytek života trochu užijou. Většina z nějakejch důvodů zemřela, ale ten zbytek tvoří tvrdý játro, teda jádro. Už tak dost bohatá zásoba pitiva se doplnila z baráků, jejichž obyvatelé zemřeli, před válkou utekli někam pryč nebo, eh, hmm, zmizeli a tak, pokud máte co na výměnu, např. zbraně a munici (to jste potom za hvězdu, dokonce vaši fotku pověsí na zeď jako čestného hosta) nebo jídlo, zvláště pak konzervy nebo sušené jídlo (to s váma hospodskej jedná stále ještě na úrovni) a když se pokusíte zaplatit penězma, dostanete gambáč a u výčepu vám hospodskej vysvětlí, že příště nedostanete nic, že pravidlo „bez peněz do hospody nelez“ je nenávratně pryč. Já patřím k té druhé skupině, kdo neměl arzenál už před válkou, měl šanci dostat se ke zbraním mizivě malou. Vlastníci obchodů se střelivem totiž nebyli snadnou kořistí pro někoho, kdo šel rabovat s kuchyňákem a buďto se někam zašili a jen občas vylezli ven, prodali za jídlo a pití dvě tři bouchačky a zase zmizeli nebo se stali šéfy různých otrokářských nebo nájezdnických skupin, což obnášelo mnohem větší riziko toho, že je sundá armáda, ale také mnohem větší zisk. Pro případ toho, že by někdo chtěl napadnout náš pajzl, mám v báglu u pravý nohy připravenou tu kouřovku, každej štamgast je připravenej tenhle podnik bránit a i kdyby ne, hospodskej, kterej nemá daleko, díky tomu chlastu, k těm majitelům obchůdků se zbraněma, má tři frajery, který jsou schopný za něj položit život, každej z nich byl na vojně, se specializací na kulomety a seděj u jednoho stolu v rohu, společně se třema pékáčkama. Vevnitř, dva metry od dveří jsou pytle s pískem a kevlarový, dvoumetrový stěny s malinkým průzorem, ve kterým jsou M2, těžký kulomety na trojnožce. Okna jsou z neprůstřelýho skla, s mřížema. V případě nejvyšší pohotovosti jsou nejváženější zákazníci (já jsem mezi nima. Já vlastně zapomněl říct, že z těch dvou nebo tří brček já sám si dám jedno, ty zbývající dávám hospodskýmu nebo ostatním, takže bych se označil jako „vyšší střední třída“) jsou obeznámeni s tím, že za tím stolem, kde seděj kulometčíci jsou v podlaze padací dvířka, která jsou propojena s radnicí, nikdo o tom neví, už když se to tu stavělo, někdy v těch sedmdesátejch nebo na začátku osmdesátejch, o tom údajně věděl jen starosta a vojáci, dnes už se ani neví, proč to tu bylo vytunelováno, ale dává nám to možnost si zachránit aspoň holej život. Ale zatím jsme ten průchod nemuseli použít. Jo, byli tu nějaký frajeři, který si mysleli, že když přijdou se zipkama a vzduchovkama a budou chtít léky a jídlo, ale většině z nich stačilo, když přišli k výčepu ty tři korby, s kulometama zavěšenejma na popruhu kolem krku a ten zbytek byl vyveden zadníma dveřma ven, kde si s nimi chlapci trochu zablbli. Používaj pistole s tlumičema a těm svázanejm narušitelům mířej na hlavu (většinou, když je příliš nenaserou), takže to vůbec nevyrušuje od konzumace. Prostě odejdou z místnosti a za pár minut se prostě zase vrátěj, vyndají z pistolí zásobníky a z lodního vaku, kterej maj u stěny vyndaj krabku s nábojema a doplní si munici, většinou jednu až tři kulky. Tohle tady je tak jednou, maximálně dvakrát do měsíce, takže normálně se to tu nese v lihovém, konopném a cigaretovém oparu. Já osobně teda nekouřím, občas si dám doutník, ale normálně jen chlastám a hulím. Do toho vedeme filozofický úvahy, sešli se tu většinou intelektuálové, který tady zůstávaj na stálo, jinak to tu lidi berou jen jako cestovní bod na jejich cestách, takže aspoň pořád netlacháme o Kohákovi, Bondym a dalších a poslechnem si, co se děje v dalších částech republiky, popřípadě v zahraničí. Jo, zapomněl jsem říct, že jsme v okolí deseti kilometrů sesbírali a koupili většinu knih, takže máme minimálně pocit, že děláme něco záslužnýho pro další generace, tedy sbíráme předválečně vědění, a sami si taky na psacím stroji zapisujeme, vedem takovou kroniku, zapisujeme příběhy procházejících.

Page 2 of 6 | Previous page | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Den jako každý jiný – povídka do soutěže Monolog – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže O novém světě – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Spomienky na budúcnosť – povídka do soutěže Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Zářivá budoucnost trochu jinak – povídka do soutěže Si vis pacem, para bellum – povídka do soutěže KOPULA – povídka do soutěže