Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce

Patrik Braun, velvyslanec České republiky při Severoatlantické alianci, seděl na zadním sedadle limuzíny a potil se. Jeho dokonale padnoucí oblek navržený Calvinem Kleinem mu náhle připadal těsný, košile ho škrtila. Přestože to nebylo v rámci slušného chování, uvolnil si kravatu a rozepnul horní knoflík. Nepomohlo to.

„Všechno v pořádku, pane?“ zeptal se muž sedící po jeho boku formálním hlasem. Braunův asistent, muž středního věku s výrazně arabskými rysy a ještě výraznějším nosem, nevyjadřoval jakékoli známky vzrušení. V jeho případě se rozhodně nedalo mluvit o přesně padnoucím obleku.

Braun přikývl. Roztřesenýma rukama se natáhl po sklence Dom Pérignon ´53 a vyprázdnil ji do dna. Tohle bude dlouhý den, pomyslel si. A na jeho konci… Ne, dál přemýšlet nechtěl. Nedokázal to.

Blížili se k cíli. V pořadí druhý summit NATO v Praze probíhal relativně v klidu, neočekávaly se žádné komplikace; Al-Káidu útoky dronů rozložily, íránské vedení se zmítalo ve vnitřních rozbrojích, Sýrie se konečně uklidnila. Všichni věděli, co oznámí generální tajemník Severoatlantické aliance na tomto summitu. Braun se musel sám pro sebe zasmát. I když mu to vůbec nepřipadalo legrační.

Limuzína se prodírala davem demonstrantů usilujících o zablokování příjezdovýchtras ke Kongresovému centru. Oni byli pokládáni za jediné, co mohlo celou záležitost pokazit. Už včera, první den summitu, se během noci objevilo několik vyrabovaných obchodů. Ekonomická situace byla o dost horší než ta vojenská. Nový prezident vyhlásil další amnestii nad zločinci. A dav navíc neměl rád velká shromáždění světových státníků, která znamenala další výdaje a další předvádění moci „těch nahoře“. Svým způsobem dělám službu lidu, pomyslel si Braun.

Prošli několika kontrolními stanovišti, ale nikdo je neobtěžoval. Stačilo, aby se řidič tvářil dostatečně důležitě a ukázal jejich pasy. Bodyguardi v černých sakách a předražených slunečních brýlích by třeba salutovali, kdyby se to od nich vyžadovalo. A policejní důstojníci byli samá „excelence“ a „pane velvyslanče“. Zatím byli všichni usměvaví a dobře naladění. Den teprve začínal, demonstranti ještě nevypili dost alkoholu na to, aby se pokoušeli házet dlažební kostky. Podezřelá individua s tvářemi zahalenými palestinskými šátky se teprve trousila do davu. Dvě protichůdné demonstrace anarchistů a neonacistů se plánovaly až na odpoledne, kdy se bude summit chýlit ke konci. Alespoň podle plánu.

Řidič se konečně prodral davem i kontrolami a zabočil na podzemní parkoviště před Kongresovým centrem. Pohltilo je příšeří.

„Nezapomeňte,“ naklonil se asistent ke svému formálnímu nadřízenému. „Víte, jak máte postupovat.“

Velvyslanec přikývl a ledabyle si rukávem setřel pot z čela. Věděl. A i kdyby ne, byl tu koneckonců on, aby mu to připomněl.

Šofér zaparkoval a otevřel oběma mužům dveře. Každý z nich nesl kufřík, asistent o něco větší. Za normálních okolností by použili výtah přímo do budovy, ale rozšířená bezpečnostní opatření znamenala ještě poslední kontrolu. Bezpečnostní rám.

Nahoře sice nečekali žádní demonstranti, ti byli bezpečně uzavření za plotem, ale hemžilo se to lidmi. Pohybovali se většinou diplomaté s kufříky a rozevlátými kravatami, zatímco strážci a policisté nečinně postávali na kraji.

„Jdete pozdě, kolego,“ poznamenal muž ve středním věku a s rozšiřující se pleší na nesouměrné hlavě. Braun poznal náměstka ministra vnitra. „Většina vaší mise už je dávno na svých místech.“

„Rodinné problémy,“ zamumlal velvyslanec a zrychlil krok. Jeho asistent mu byl stále v patách a Braun měl pocit, jako by mu bez přestání dýchal na krk.

Další uniformovaní muži zkontrolovali jejich pasy a dokumenty. Pak už zbýval poslední krok do uzavřeného prostoru. Před bezpečnostním rámem se hromadili lidé; většinou zvaní návštěvníci a pozorovatelé z různých zemí, diplomaté NATO už museli být uvnitř. Brauna zaujal muž v tradičním jemenském obleku sahajícím až na zem a s mohutným zlatým prstenem, který se hlasitě oháněl saudským diplomatickým pasem a pozváním české ambasády.

„Pane, tohle si sebou prostě nemůžete vzít,“ ukazoval příslušník bezpečnostní služby na dvojici zahnutých nožů se slonovinovou rukojetí a zdobených zlatem, které měl muž zavěšené u pasu. „To jsou nebezpečné zbraně a…“

Page 1 of 5 | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola šestá Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Monolog – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Veršovičná sbírka mouder – do soutěže O novém světě – povídka do soutěže