Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce

Asistent, který vše slyšel, se stále usmíval. Braun neřekl ani slovo. Taky to je Arab, pomyslel si. V kapse se dotkl mobilního telefonu. Věděl, že má čas do předání. Vlastně spoustu času. Přesto měl pocit, že mu každou chvíli zabzučí zpráva s další fotografií, tentokrát poslední. Zakousl se do rtu.

„Půjdeme?“ řekl.

Ministr přikývl. K výtahu směřovali ve dvou skupinách; ministr a jeho velvyslanec společně, asistent po boku dvou žen nebo spíše dívek.

„Náměstek Kříž je nahoře,“ vysvětlil ministr zahraničí. „Strašně otravný chlap, ale dosadili mi ho tam z premiérovy strany. Asi aby na mě dohlížel nebo co. Naštěstí poradce si můžu vybírat sám. Nebo spíš poradkyně.“

„Dovedu si představit, s čím ti radí,“ zamumlal Braun.

„Můžeš se přidat, jestli chceš.“ Ministr byl vždycky velkorysý, už za jejich studentských let, kdy mu na koleji zpravidla nabízel svoje úlovky. „Hlavně ta zrzavá je vážně hodně mrštná. Dělá jógu nebo co, je to poznat. Dokáže si hlavu strčit do…“

Braun ho u výtahu zarazil pohybem ruky. Zavrávoral, na čelo mu vystoupl pot.

„No snad jsem nic tak hrozného neřekl,“ zahučel ministr.

„To není tím, udělalo se mi špatně.“ Braun zalapal po dechu.„Omluvte mě na moment. Je možné, že budete muset začít beze mě.“

Velvyslanec předal asistentovi svůj kufřík a pomalým, vratkým krokem se začal vzdalovat směrem k toaletám. Ostatní na něj upírali nevěřícné pohledy.

„Ale… ale co budu…“ Ministr byl bezradný.

Braun jim věnoval poslední pohled. „Přijdu brzy. Nahoře jsou moji kolegové z diplomatické mise. A můj nový asistent má veškerou kvalifikaci. Než skončí projev generálního tajemníka a začnou neoficiální rozhovory, budu zpátky.“

„Postarám se o to, pane ministře,“ řekl asistent a vzal ministra přátelsky za paži. „Máte opravdu hezké poradkyně.“

*

Braun se opláchl studenou vodou a podíval se na svůj vlastní obličej do zrcadla. Připomínal mrtvolu čerstvě uloženou do hrobu. Chybělo už jen zavřít oči a svírat v dlaních kytici rudých květů. Zavrtěl hlavou a ponořil ji pod kohoutek. Z mokrých vlasů stékala voda.

Důstojně vyhlížející snědý muž v obleku, zřejmě Španěl nebo Portugal, prošel kolem s neutrálním obličejem. Braun věděl, co si o něm myslí; měl chuť křičet a poslat ho kčertu. Ne, že by to mělo smysl. Brzy půjdou kčertu on i všichni ostatní. A celý svět půjde po něm.

Jenže neměl na výběr. Vyběhl ven na čerstvý vzduch, kde na něj nevěřícně zíralo pár lidí včetně několika policistů v uniformě a jistě celé řady z nich v civilu. Musel vypadat směšně.

Mobilem – tím proklatým mobilem – zavolal svého řidiče, aby se okamžitě vrátil z kantýny a začal dělat svou práci. U limuzíny čekal jen chvíli; jeho šofér byl spolehlivý a mlčenlivý člověk, nikdy se na nic neptal. Braun oceňoval, že i v takto podivné situaci neměl žádné dotazy.

„Musím domůpro životně důležité dokumenty,“ řekl sám pro jistotu na vysvětlenou. Řidič jenom přikývl.

Kontroly na opačnou stranu byly více než symbolické; na žádném stanovišti nechtěli vidět ani pas.

„Rychle, jeďte rychle,“ sykl Braun. „Máme málo času. Konference brzy začne.“

Řidič zapnul majáček. Proplétal se mezi zmatenými auty rychlostí, jakou by klidně mohl jet na dálnici. Při jízdě po kolejích chybělo málo, aby do něj vrazila tramvaj. Několik chodců se pokusilo přejít po přechodu a jen na poslední chvíli uskakovali zpět. Policejní auta, která míjeli, je naštěstí ostentativně ignorovala; nikdo si nechtěl přidělávat problémy s vládní limuzínou.

Trvalo sotva několik minut, než prudce zaparkovali před pěknou vilou z počátku minulého století. Na kolemjdoucí z vysokých štítů shlížely květinové motivy a osamělý chrlič napodobující staré katedrální vzory. Ošklivě se šklebil.

Můj domov, pomyslel si Braun stísněně. Bývalý domov.

„Počkejte tu,“ řekl svému řidiči.

Roztřesenými prsty odemkl a vpadl dovnitř. Nepořádek po únosu už byl dávno uklizený jeho filipínskou služebnou, ale on věděl, že tu něco chybí. Někdo. V tu chvíli se mu vibrováním v kapse připomenul mobil.

20 minut, stálo v textové zprávě.

„Do hajzlu!“ zaklel velvyslanec tak hlasitě, že se to rozlehlo oběma patry domu. Když začal mobil za okamžik zvonit, zavěsil a vytáhl baterii. Volal ministr. Asistent ho bude muset uklidnit před tím velkým projevem, i pro Braunovo dobro. Hlavně pro jeho dobro.

Page 3 of 5 | Previous page | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola šestá Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Monolog – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Veršovičná sbírka mouder – do soutěže O novém světě – povídka do soutěže