Existence v obleženém městě

Bře 4, 2012

V posledním příspěvku se záběry z Homsu v Sýrie jsem obdržel další otázky o tom, jaké to je zůstat v obléhaném městě. Dnes se proto podělím o další detaily o situaci chaotického boje ve městě.

Když nastane SHTF situace, nemusí zde být armáda, která po vás bude střílet, ale stále zde mohou být gangy, které po vás půjdou, aby se dostaly k vašim zásobám. Žít v obležení je jako ztratit půdu pod nohama.

Nic není jako předtím. Pokud bráníte svůj dům, musíte změnit své uvažování. Domov už není útulné bezpečné místo. Domov je místo, které jste si vybrali pro obranu sebe a svých bližních. Navždy to změní váš přístup k místu, které jste si vybrali jako svou obranou základnu.

Abyste zůstali chránění proti střelbě a bombardování, budete potřebovat mnoho dovedností, znalostí a po mnoho času také štěstí.

Mohu říci, že na počátku se lidé chovali velmi statečně, ovšem nebyla v tom odvaha, jako spíše neznalost toho, jak snadno může být člověk zabit. Lidé se po okolí pohybovali jako děti s vodními pistolemi, jen s tím rozdílem, že se umočili krví svou nebo svých přátel.

A tak jsem několikrát vidět, jak člověk útočí na nějakého chlápka ukrytého za překážkou. Útočník prostě běžel k chlápkovi v úkrytu a přitom neustále střílel. Ten druhý jen počkal pár vteřin a pak při správném načasování pošetilého útočníka zabil.

Pokud máte skupinu civilistů s hromadou zbraní, mohou nastat různé podivné situace. Pamatujte, že mluvím o lidech, kteří většinou věděli jen velmi málo o válce, boji, taktice nebo čemkoliv podobném. Neměli jsme žádnou filozofii pouličního boje a už rozhodně ne na počátku. Ale jak šel čas, naučili jsme se a objevili jsme některé očividné věci.

Pokud chtěl útočník napadnout někoho, kdo byl ukrytý v domě, většinou použil RPG nebo ruční granáty proti oknům a dveřím, aby paralyzoval lidi uvnitř a využil vzniklých šrapnelů.

V jiných případech (dosti často) využil chlápek lidské štíty, aby se dostal do domu. Mnoho lidí bylo zabito, protože si mysleli, že není v pořádku zabít ubohé rukojmí, aby ubránili dům. Představte si, že tři zločinci postupují směrem k vám a tlačí před sebou dvě starší ženy. Hrozná situace. Po nějaké době většina střílela na cokoliv, co vypadalo podezřele. Bez ohledu na co.

Většina bojů ve městě byla ve stylu vystřel a skryj se, střílením při pohybu, jako boj se stíny. Byly všude a každý stín vás mohl zabít. Často jste jste bojovali s lidmi, které jste ani pořádně neviděli, takže klíčet bylo pohybovat se nalehko. Často jste nepřítele neviděli a pálili po čemkoliv. Zní to špatně, ale ve většině situaci bylo velmi dobrou věcí pálit vše vše, co vypadalo jen trošičku podezřele a ve většině situaci se poté nezdržovat a kontrolovat to.

Nikdy jsi nevěděl, jak dobře ses trefil. Prostě si seber věci a hni sebou. Běž, běž. Tak si to pamatuji – vždy v pohybu.

Psychologie v městském boji

Strach byl jedním z největších spojenců bojujících. Takže když chtěla jedna skupina zabít nebo vypudit jinou skupinu z nějaké ulice, pozice nebo budovy, obvyklou metodou bylo hodiny k nim mluvit pomocí megafonu. Možná to zní zvláštně, ale pokud posloucháte celé hodiny nebo dny stejný příběh o tom, že s vámi bude zacházeno dobře, pokud se vzdáte, po čase tomu začnete věřit.

A nebo v druhém případě můžete poslouchat, co udělají vaší rodině a vám, pokud se nevzdáte. Je těžké si představit, jak zlé to může být.

Po shlédnutí videa ze Sýrie a lidí v Homsu se mi vrátily některé vzpomínky. Bylo dobře, že mě Jay navštívil, abychom vytvořili kurz přežití a kladl mi všechny ty otázky. Některé temné vzpomínky ukryté hluboko uvnitř. Nebylo lehké se k nim vracet. Ale tahle se vrátila.

Můj přítel se svým kolegou zůstali uvězněni za „nepřátelskou linií“ ve sklepě zničeného domu. Nepřátelská skupina, kolem 150-200 mužů, čistila ulici, rabovala a zabíjela civilisty, kteří neměli čas utéct. Řekl mi, že strávili dva dny ve sklepě, skrytí pod všemožným odpadem a pozorovali okolí přes malý průzor.  Kousek od nich leželo tělo holčičky, možná 10 let staré.

Aby věděli, kdyby se někdo blížil k jejich sklepu, musel jeden z nich neustále vyhlížet průhledem a hlídat. Říkal, že se dokázal vyrovnat se zvěrstvy, které ti lidé prováděli civilistům a nějak je v průběhu času v hlavě potlačit a zbavit se vzpomínek. Ale zírat na mrtvé dítě po celou dobu s široce otevřenými očima, blond vlasy, z toho málem zešílel.

Jeden z nich měl pistoli a pár nábojů, druhý měl pušku a 30 nábojů a ručně vyrobený granát (vyrobený z nevybuchlého tankového granátu). Dohodli se, že kdyby viděli někoho přicházet do sklepa, vystřílejí všechny náboje a odpálí se granátem. Nikdo nepřišel, vypálený dům nebyl pro ostatní zajímavý. Po dvou dnech nepřátelská skupina prostě odešla.

Oba přežili válku. Jeden se stal drogově závislým, několik let žil naplno a zemřel na předávkování. Druhý je stále můj přítel, je čtyřicátník, připravený, ozbrojený, plný znalostí. Má dvě děti, chlapce a dívku. Oba ví, jak střílet, jak se bránit.

Tady můžu jen psát, ale realita je zcela odlišná. Jakmile se věci zhoršily, některé věci mohou vypadat velice zle a nemohou být pochopeny nebo přijaty při běžném uvažování.

Ve skutečnosti, není způsob jak se s tím vyrovnat. Někdy dokážeme s přáteli o těchto věcech mluvit, jindy se smějeme, jindy jsou někteří mi přátele hodiny potichu. Nevím, sám mám takové období. Myslím, že jsme se s tím nikdo dobře nevyrovnali, možná to čas od času odsuneme pryč. Občas mám například období, kdy jsem příliš agresivní, snadno vybuchnu, zřídka, ale stále je mám.

Jedná se o překlad tohoto článku.

Autor překladu si přál zůstat v anonymitě.