Čtrnáct minut

Prosinec 4th, 2013 by admin

Mám dnes trochu času a chci se s vámi podělit o povídku, na kterou čas od času narážím na různých postapo webech, a která mě pokaždé dostane. Autorem je Vadim Sharapov, překlad je můj. Sdílení jako obvykle pouze s předchozím souhlasem. Pokud nesouhlasíte s ukončením příběhu, do komentáře přidám také překlad alternativního závěru, který dopsali autorovi fanoušci. VL.

Čtrnáct minut

Věděl jsem všechno ještě před tím, než začaly výt poplašné sirény.

Věděl, protože… takových „protože“ bylo všude kolem mě hodně. Dotek studeného vánku na krku, jako kdyby se mě umrlec dotkl svou ledovou paží. Skřípot kol staré tramvaje, křik vrány letící kdesi v tmavém nebi. Tep zářících oken, postupně uhasínající, trhavý. Poslední.

Vystoupil jsem z tramvaje, došel na náplavku a posadil se na lavičku. Zapálil si, zavřel oči a vnímal, jak se mi na rukou ježí chlupy. Jako kdyby se měnily na malé ostré jehly.

Sirény roztrhly večer vejpůl. Na čas „Před“ a čas „Po“, kterého zbývalo tak málo.

Čtrnáct minut.

Za tu dobu se dá udělat hodně, pokud se neplýtvá časem. Seděl jsem se zavřenýma očima a poslouchal, jak se kolem mě prudce smrskává svět. Byl již mrtvý, ale ještě si to neuvědomoval. A jako malé jiskry v již uhaslém ohništi v něm zářili ti, kteří nikam nepospíchali.

14 minut

„Atomový poplach!“, zařvaly ze sloupů veřejného osvětlení věčně mlčící reproduktory.

„Atomový poplach! Nejedná se o cvičení! Pozor! Okamžitě se ukryjte v nejbližších úkrytech!“

Otřásl se. Stál zrovna pod jedním z reproduktorů. Rozpačitě se rozhlédl, pořád ukrýval kytici před poryvy větru. A v tu chvíli ji spatřil. Běžela od autobusové zastávky. Zakopávala a mávala kabelkou. Ani na chvíli neodtrhla pohled od jeho obličeje. Pozoroval ji a ostatní kolemjdoucí mu připadali jako kostrbaté kartonové figuríny pokryté popelem.

„Bože, co teď?“, řekla a chytila ho za ruku.

„Vezmi kytici.“

„Zbláznil ses? Jakou kytici?“, zakřičela.

„Vezmi. A pojď stranou, ať nás nezašlápnou. Pojď sem do uličky, projdeme se. Akorát stihneme dojít k našemu oblíbenému stromu“.

Najednou se uklidnila.

„Slibuješ?“

„No jasně.“ Usmál se na ní a ucítil, jak mu nitro svírá ledový strach.

13 minut

Třikrát vystřelil a pak chvíli sledoval, jak se ředitel pomalu sesouvá z křesla. Škubal sebou. Krev cákala všude kolem jako z vadné sifonové láhve.

„Nothing personal“, prohodil tiše, „Just business“.

Zamířil na sekretářku, která v šoku ztuhla u dveří kanceláře, ale pak si to rozmyslel. Přistoupil blíž a vytrhl jí z rukou koženou složku.

„Běžte“, doporučil ji něžně. Všiml si, že si někde ušpinil nohavici černých kalhot a oklepal špínu dlaní.

„Utíkejte, opravdu. Třeba to stihnete“, doporučil znova a odešel.

12 minut

Stařík nehybně pozoroval šachovnici, kde se jeho černý král krčil v koutě pod ochranou několika zbylých figurek. Jeho soupeř, pokud lze takto nazvat dávného kamaráda, před malou chvílí sebou škubnul, zachraptěl, a spadl z malé skládací židle. Jeho prsty křečovitě svíraly sako v oblasti hrudníku. Setkávali se tady na ulici každý pátek, již třicet let. To už je nějaká doba.

Stařík se rozhlédl kolem. V dálce byly slyšet klaksony, řinčení skel a hlasité nárazy bourajících aut. Doprovodil pohledem podivný pár – muže s ostře řezaným obličejem a jeho společnici, svírající kytici. Muž objímal dívku kolem ramenou. Jejich pohledy sklouzly po staříkovi bez povšimnutí.

Podíval se na šachovnici, odkašlal si, protáhl hubenou ruku a studenými prsty opatrně položil krále na černý čtverec.

11 minut

„Zajímavá úvaha. Když teď odejdu bez placení, zatknete mě?“, Sergej svíral v prstech masivní zlatý prsten a podíval se na prodavačku za pultem zlatnictví.

Neslyšela ho. Stála s bledým obličejem. Třesoucíma rukama pořád dokola přerovnávala přívěšek visící na krku.

„Mami, máááámmíííí, dost, už dost!“, druhá slečna ječela v rohu, ale sirény spolehlivě přebíjely její hlas. Hlídač tupě pohlédl na Sergeje, pak najednou prudce vyrazil směrem k ječící prodavačce a dvakrát ji silou uhodil do obličeje.

„Sklapni, čubko!“

„To nebylo dobré, kamaráde“, s úsměvem nahlas prohodil Sergej. Nasadil na prst prsten, který držel v dlani, a zasunul ruku do kapsy drahého kabátu.

Page 1 of 3 | Next page