Kapitola čtvrtá

V tmavě zeleném protichemickém obleku a masce stejné barvy si Kristýna připadala na ulici trochu hloupě. Přestože elektřina stále nefungovala a venku bylo prázdno, nebylo jí příjemné připomínat návštěvníka z jiné planety. Nebo hasiče u hodně závažné nehody. Ostatně hasiče by v tuhle chvíli uvítala; a ostatní složky Integrovaného záchranného systému s nimi. Ale byli pryč, něco se muselo stát i s nimi. Nebo prostě propásla evakuaci.

Nasazovat tu hroznou věc trvalo skoro půl hodiny, přestože jí přítel nejednou ukazoval jak, a teď se mohla pohybovat jen s obtížemi. Nejhorší byl zúžený pohled; dostat se jí nepozorovaně za záda nemohl být pro nikoho problém.

Ale co, pomyslela si, lepší než vysoké podpatky.

Nejistým krokem se po paměti vydala domů tou nejlepší cestou, kterou znala. Ke starému městu. Stále doufala, že narazí třeba na policejní auto. Uslyší hlášení evakuace a dozví se, kam má jít. I když vlastně to věděla, za svým přítelem. Ten byl připravený.

Věděla, že k výbuchu došlo na Vyšehradě, proto nemohla jít logickou trasou přes Jiráskův most nebo Most legií. Jestli jeden nebo druhý vůbec ještě stál. Místo toho se vracela kolem Národního muzea a po Václavském náměstí, tentokrát hlavní třídou. Bylo zvláštní vidět ji bez lidí. Bez mužů odchytávajících do divoce zářících kabaretů, klubů a bordelů bez příkras. Bez křičících Italů a převoněných Rusek. Teď litovala, že neměla auto, protože ulice byly naprosto prázdné a několik zaparkovaných vozů bylo zamčených; jenže v Praze se přece všude dostala metrem. Nebo tramvají.

Jedna opuštěná tramvaj stála také v zastávce uprostřed Václavského náměstí. Jako by teprve čekala na své půlnoční cestující, kteří nikdy nepřišli. Kristýna se s tlukoucím srdcem odvážila nakouknout dovnitř. Nejprve kabinka řidiče. Bez řidiče. A pak první vůz, dveře zůstaly otevřené dokořán. Uvnitř zůstával pasažér.

Chtěla si zakrýt ústa, než si uvědomila, že je dávno zakrývá respirátor. Zůstala stát na místě. Muž vypadal jako typický pasažér noční tramvaje; neoholený, ve starém, ošoupaném kabátu a obklopený zapáchajícím odérem. Pod sedačkou se válela prázdná lahev neoznačeného alkoholu, zřejmě rumu. Zatímco ostatní vystoupili, on zůstal. Nezdálo se, že by měl pokračovat dál.

Kristýna se rozběhla pryč. Dařilo se to, i když s obtížemi. Chtěla se dostat domů co nejdřív, zavřít se do bytu a vidět jediného člověka, který věděl, co dělat. Jenže na to jí nezbýval dech. Po několika desítkách metrů musela zpomalit a cítila, jak ji všechno bolí.

Mnohem pomaleji prošla kolem orloje, kde se postavy zastavily a zíraly prázdnýma očima. Z velké dálky slyšela hluk připomínající rozbíjení skla a křik, ale nevěnovala tomu pozornost. Nesměla se rozptylovat.

Jsem sama, pomyslela si. Jenom já sama a nikdo jiný.

Na Karlově mostě to tak rozhodně vypadalo. Stojany na obrazy a hudební nástroje byly rozházené, vítr rozfoukával prázdné čtvrtky. Jenom sochy stály klidně a mlčely jako vždycky, zatímco měsíční svit zdůrazňoval jejich různorodé barvy po poslední rekonstrukci. Kristýna znovu běžela, protože si připadala podivně. A hluk se postupně přibližoval.

Byla na druhé straně. Nedaleko viděla kopuli chrámu svatého Mikuláše a přemýšlela, jak pokračovat. Na Strahov pěšky z centra ještě nikdy nešla; tušila pouze směr. A bylo jí jasné, že nebude zbývat než projít petřínským parkem. Mnohem horší představa než jakýkoli most.

Blízko Újezdu narazila na hromadnou nehodu. Šest aut do sebe zůstalo zaklesnutých na křižovatce, první dvě rozdrcené na těch nejhorších místech. Modrý Citröen C4 měl proražené dveře na straně řidiče a Kristýna se tentokrát neodvážila podívat. V duchu doufala, že se všem podařilo přežít a uniknout, protože kolem nikdo nebyl. Některé z vozidel vzadu snad mohly být pojízdné, avšak dívka nevěděla, jestli by měla odvahu sednout si právě teď za volant.

Nakonec přišlo to, čeho se obávala nejvíc; pochod „divočinou“. Rozhledna zmizela z dohledu, měsíc právě zahalily černé mraky, a přes koruny stromů příliš neviděla ani na cestu. Lampy ve starém stylu sice vzhledem předstíraly, že jsou plynové, avšak elektřina jim viditelně scházela. Kristýna byla možná ráda, že má omezený rozhled a doslech, protože měla pocit, že za každým křovím nebo lavičkou se někdo skrývá.

Page 1 of 6 | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola šestá Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže O novém světě – povídka do soutěže Monolog – povídka do soutěže Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Nádr – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže