Prepperství jako cesta k soběstačnosti – díl 2. – Naše první jehněčí
Jak jsem zmínila v mém úvodním článku, první zvířata na našem statku byli tři mladí ouessantští beránci. Měli nám pomoct s posekáním dlouho neudržovaných pozemků, a nakonec na podzim naplnit náš mrazák domácím masem. Dnešní článek vás provede chovem našich tří beránků, od přípravy na jejich příchod, až po kuchyňskou úpravu získaného jehněčího.
Už od začátku jsme věděli, že zatím nechceme mít stálý chov a nechávat si ovce přes zimu. V tu dobu je totiž s ovcemi největší práce a když neprodukujete vlastní krmivo, tak i největší výdaje. Navíc to měla být naše první zkušenost s většími zvířaty a nechtěli jsme hned od začátku investovat do chovných jedinců, o které bychom se třeba nakonec nezvládli postarat. Rozhodli jsme se tedy pro tři miniovce. S největší pravděpodobností to nebyly čistokrevné ouessantské ovce, protože byly o trochu mohutnější, ale stále to byla v porovnání s masnými plemeny „kapesní“ verze ovce, se kterou se dalo snadněji manipulovat. A na rodokmenu nám tolik nezáleželo. Naopak to pro nás znamenalo nižší cenu, jeden tříměsíční beránek vyšel na 700 kč, zatímco cena jehňat masných plemen se v tu dobu pohybovala kolem 1500 kč za kus.
Příprava na ovce
Než jsme si pro beránky dojeli, připravili jsme jim ohradu v jedné ze zarostlejších částí zahrady. Po předchozích majitelích nám v domě zůstal kotouč metr vysokého uzlíkového pletiva. To jsme napnuli mezi vlastnoručně vyrobené smrkové kůly. Byla to první ohrada, kterou jsme v životě postavili, takže samozřejmě měla své mouchy. Nevěděli jsme, jak pletivo ke kůlům připevnit, takže ke slabším kůlům jsme ho přichytili plastovou stahovací páskou a u silnějších kůlů jsme udělali na pletivu očko, a to ke kůlu přivrtali. Jenže tím očkem jsme vytvořili slabý bod a během sezóny se drát pletiva na několika takových místech přelomil. Teď už jsme poučeni a na připevňování pletiva ke kůlům se už budou používat jenom telegrafní svorky.
Ze starých dřevotřískových desek jsme beránkům sešroubovali přístřešek a střechu jsme potáhli asfaltovým papírem, aby lépe odolávala dešťům. A tady časem přišlo další poučení. Asfaltový papír měl docela velký přesah, aby částečně chránil i boky budky. Jenže naši beránci byli velmi zvědaví a začali asfalt po pár dnech okousávat. Museli jsme tudíž rychle budku předělat, než si tou „dobrůtkou“ zacpou žaludek.
Vodu měli nachystanou ve staré plastové vaničce. Vodu jsem pravidelně měnila (ovce jsou někdy tak šikovné, že si do vody nakadí) a jednou týdně bylo potřeba vaničku vydrbat houbičkou, aby se odstranily usazeniny na dně. V ohradě měli ještě beránci na tyči se stříškou umístěný solný liz. Pětikilovou kostku lizu jsme koupili za 50 kč v nedalekých chovatelských potřebách a vydržela celou sezónu, spotřebovala se jen přibližně třetina. V našem případě byla největší investice do „ovčího vybavení“ právě ta sůl, protože zbytek jsme sestavili z věcí, které už jsme doma měli.
Tím byly pokryty veškeré základní potřeby ovcí. Měly připravenou pastvu, vodu, solný liz a přístřešek pro případ špatného počasí. Když máte jehňata jen od jara do podzimu, ani toho víc nepotřebují. Když by u nás byly ovečky déle, pochopitelně by potřebovaly lepší úkryt a krmivo na zimu, péči o paznehty, stříhání a další úkony. Tomu jsme se ale podzimní porážkou jehňat vyhnuli.
Ovce v kufru
Když byla ohrada nachystána, přišel čas na převoz beránků. Neměli jsme žádný přepravní box a zvířata se tak musela vézt v kufru auta. Vystlali jsme kufr autoplachtou a na tu jsme navršili seno, aby měli beránci po cestě co přikusovat a případné bobky šly z auta snadno odstranit. Neměli jsme u kufru mříž a museli jsme tedy trochu improvizovat při oddělování zavazadlového prostoru a přední části auta. Místo mřížky jsme napnuli provazy a vytvořili pomocí nich „záchytnou síť“, aby nám beránci po cestě neskočili za krk.
Page 1 of 5 | Next page