Přežij v postapokalyptickém světě!

Prepperství jako cesta k soběstačnosti – díl 1. – První zima na statku

Prepperství jako cesta k soběstačnosti – díl 1. – První zima na statku

Zář 19, 2018

Jsem prepper. Nepřipravuji se na zombie apokalypsu nebo na jaderný výbuch nad mým domem, ale chci mít jistotu, že moje rodina bude v horších časech mít zajištěné všechno potřebné. A skladování obří hromady konzerv mi nikdy nepřišlo jako to správné řešení. Mým snem vždy bylo mít možnost si vyprodukovat vlastní potraviny, mít přístup k vlastnímu zdroji vody, a hlavně si v praxi vyzkoušet, že se o sebe v rámci našich možností dokážeme sami postarat, když to nikdo jiný za nás neudělá. Rodina se mnou tento sen sdílela, a tak jednoho dne padlo rozhodnutí přestěhovat se na statek.

Do nedávna jsme byli „měšťáci“, kteří měli zahradu s pár ovocnými stromy, a malým skleníkem, kde se dalo vypěstovat trochu zeleniny. Rozhodně jsme ale neměli žádné znalosti z oblasti zemědělství a k vesnickému životu jsme přičichli jen o víkendech na chalupě u babičky. Cílem tohoto článku (a v případě zájmu i dalších) je zdokumentovat naši cestu za soběstačností, abyste si mohli udělat představu, co všechno čeká člověka z města, který se rozhodne zásadně změnit životní styl a přestěhovat se na venkov. Až budete číst následující řádky, uvědomte si prosím, že žádný učený z nebe nespadl a že na své cestě děláme spoustu chyb. Ale jsme schopni se z nich poučit a posunout se dál. Podělím se tu s vámi i o věci, které vám možná přijdou jako nesmysl (a nám už teď třeba také), ale v té době pro nás byla spousta věcí nových a museli jsme se vypořádat s problémy, které jsme do té doby v životě neřešili. Určitě se najde i řada lidí, kteří budou začínat stejně jako my a třeba se některým chybám díky mému vyprávění vyhnou.

 

Hledá se sen

Náš budoucí domov jsme si vyhlídli na začátku léta 2017. Šlo o dům postavený roku 1927, do kterého byla někdy za komunistů dovedena elektřina a provedeny rekonstrukce ve stylu „co se zrovna dalo v okolí čórnout“. Dům byl napojený na studánku s užitkovou vodou a náleželo k němu zhruba 1,5 hektaru zemědělské půdy. Na domě bylo vidět, že potřebuje hromadu práce. Už léta byl používaný jen jako rekreační objekt a majitelům se zjevně nechtělo investovat do oprav. Kolem domu byly staré zanedbané sady na svažitém pozemku, který očividně dlouho nikdo neobhospodařoval. Prostě práce, kam se člověk podívá. Ale v okruhu půl kilometru se nacházely jen dva další domy a dům byl schovaný za lesem, takže tam byl krásný klid a široko daleko byl jen výhled na krásné lesy Českého ráje. A pokud jste chtěli, tak autem jste byli zpátky ve městě za patnáct minut.

Zvažovali jsme taky řadu dalších variant, ale nakonec u nás vyhrál právě tento domek zašitý na okraji Českého ráje. Od místních jsme se dozvěděli, že dříve v domku bydlely hned tři rodiny, každá s nejméně třemi dětmi. A pozemek patřící k domu byl schopný všechny tři rodiny uživit. Od té doby samozřejmě uplynula dlouhá doba a bude zase trvat, než se zanedbanému pozemku vrátí jeho plodnost. Ale už po první prohlídce domu jsme si dokázali představit potenciál domu a pozemku a jeho relativně skrytá poloha je přímo snem každého preppera.

 

Zábava na dlouhé zimní večery

Začali jsme tedy s procesem koupě domu a prodeje našeho starého domova ve městě. To je spojené s neskutečným množstvím papírování a běhání po úřadech. Mezitím jsme z domu vyklízeli hromady bordelu po předchozích majitelích a začínali připravovat alespoň dvě místnosti na nastěhování. Zároveň jsme intenzivně pracovali na jediné příjezdové cestě k domu, která vedla lesem a byla plná výmolů. Naše nízké auto na cestě trpělo jak zvíře, a tak bylo pro zachování podvozku nutné alespoň ty nejhorší díry zasypat štěrkem.

Než jsme se nadáli, byla půlka podzimu za námi a na netěsnící dveře a okna nám klepala zima. Bylo tedy třeba vyřešit topení. Do té doby se dům vytápěl tím způsobem, že v každé místnosti byla malá stará kamna, ze kterých se přes rezivé trubky (ne)odváděl kouř do jednoho ze dvou komínů. Skvělá příležitost, jak se ve spánku otrávit spalinami. Stará kamna jsme tedy vystěhovali a pořídili jedny velké krbovky, které se v budoucnu dají doplnit o tepelný výměník a napojit na radiátory nebo podlahové vytápění.

Potíž byla v tom, že ani komíny nebyly zrovna v kondici, a tak jsme rychle sháněli kominíka, který by nám komín vyvložkoval a připravil na topnou sezónu. Tady můžu začít rozdávat rady…

Pokud na nějakou práci potřebujete řemeslníka, začněte ho shánět už dlouho předtím, než chcete mít práci hotovou.

Samotná rekonstrukce komínu a vystavení papíru o revizi (který po majitelích domů požaduje stát) trvaly dva dny. Jenže předtím jsme přes měsíc hledali řemeslníka, který by si na nás udělal čas a nedal nám košem kvůli velké zakázce v nějaké firmě.

A pak tady byla samozřejmě otázka paliva. V kůlně u domu bylo uskladněné nějaké suché dřevo, ale jak se teploty dostávaly pod nulu, bylo jasné, že v domě bez izolace a s ohromnými tepelnými ztrátami přes stará (a místy rozbitá) okna a dveře to rozhodně stačit nebude. Nová okna už byla objednaná, ale dodací lhůty nám slibovaly minimálně půlku zimy v pořádných mrazech. Táta v této situaci udělal chybu a přes inzerát pořídil náklaďáček „suchého palivového dřeva“…

Nikdy nekupujte „suché palivové dřevo“ během topné sezóny od neznámého člověka.

Pochopitelně jsme dostali nedosušené dřevo, které produkovalo víc kouře než tepla a naši situaci tedy rozhodně nevyřešilo. Řešením nakonec byly dřevěné brikety od výrobce, který se nachází kousek od našeho domu, a i za dlouho hořící brikety z tvrdého dřeva chce poměrně nízkou cenu. Vlhké dřevo jsme naskládali do dřevníku, kde dosychá a čeká na další zimu.

V „topné krizi“ nám částečně pomohl i nepopulární brouček zvaný kůrovec. V lesích okolo našeho domu zdatně likviduje smrky a borovice. Část našeho pozemku je zalesněná, takže jsme dělali během zimy probírku a káceli stromy usmrcené kůrovcem. Ty poznáte tak, že už nemají žádné jehličí a chybí jim velká část kůry (někdy jsou kmeny napadených stromů úplně holé). Na holých kmenech jsou vidět chodbičky vykousané larvami brouků. Takové stromy jsou kompletně suché a po rozřezání je můžete vesele nacpat rovnou do kamen.

Zimu jsme díky kombinaci briket a mrtvých stromů přežili, ale pro člověka zvyklého na přetopený panelákový byt by to rozhodně nebylo. V obýváku a kuchyni, kam bez problémů došlo teplo z krbových kamen, se teplota pohybovala kolem komfortních 20 stupňů, ale například v mé ložnici se rtuť teploměru jen stěží vyšplhala přes značku 12 stupňů.

 

První práce na pozemku

Konec podzimu a začátek zimy zde byl poměrně suchý, bez sněhu, a tak jsme se kromě oprav domu mohli věnovat i prvním pracím na pozemku. Na rovné ploše kolem domu (asi třetina pozemku) jsme vykosili starou přerostlou trávu. Tu jsem začala hromadit do tří zhruba metr širokých řad. Cílem bylo vytvořit základ pro bramborové políčko, kde by se mohly brambory pěstovat bez orby – pouze zahrabané v odleželé trávě a během růstu jim pak přidávat další posečenou trávu, aby se podpořila jejich plodnost. Z pokosené trávy na nás vykouklo pár vzrostlých keřů rybízu a borůvek, které slibovaly alespoň nějakou úrodu už v příštím roce.

Jenže na nás z trávy vykouklo i něco jiného. Místa zrytá divokými prasaty a solný liz a krmivo pro srnky. U domu byla oplocená jen malinká předzahrádka (asi 6 metrů čtverečních) a jinak asi předchozím majitelům nevadilo, když se jim po pozemku potulovala divoká zvěř. Jenže my jsme chtěli sázet ovocné stromky a keře a pěstovat řadu plodin, které měly být k jídlu pro nás, ne pro srny. Takže jsme začali řešit oplocení. Většina úspor se vrážela do rekonstrukce domu a při zvážení délky hranic pozemku nepřicházelo klasické zahradní pletivo s betonovanými základy v úvahu. Navíc jedním z našich hlavních cílů bylo umět si zařídit co nejvíc věcí svépomocí bez vnějších vstupů. Takže jsme zvolili pro oplocení domu přírodní materiály. V lese díky výše zmíněným útokům kůrovce není nouze o mladé suché smrky, ze kterých děláme dvoumetrové kůly. Dva kůly zatlučeme vedle sebe s rozestupem zhruba 40 centimetrů, o dva metry dál opět zatlučeme dvojici kůlů. Prostor mezi kůly zaplníme větvemi. Vytvoří se tak zhruba 160 cm vysoká a 40 cm široká hradba, kterou lesní zvěř rozhodně neprojde. Člověk by přelézt nejspíš mohl, ale dáváme do plotu i trní, takže příjemný zážitek by to nebyl. Rozebrání plotu by pro vetřelce bylo náročné, hlučné a zdlouhavé. Plot z větví bude potřebovat častější údržbu, protože větve sesedají a v průběhu let budou odspodu tlít, takže bude potřeba shora větve přidávat. Ale na druhou stranu jsou náklady za plot nulové a dá se postavit z materiálu, který se nám válí všude kolem. Podstatnou výhodou je taky to, že pro člověka při pohledu z dálky plot splývá s lesním porostem, a tak náhodného kolemjdoucího ani nenapadne, že jde o plot a že by se za ním mohlo skrývat něco hodné oplocení. Podél plotu plánujeme vysadit trnité keře jako jsou velkoplodé růže nebo dříny, které časem budou tvořit druhou „obrannou linii“ a zároveň nám přinesou i užitek v podobě plodů.

 

Drobné radosti

Rok 2017 byl na ovoce katastrofální a když už něco vyrostlo, tak to nakousali sršni. Z celého sadu se tak dalo na podzim sklidit jen pár malinkých jablek a hrušek, které ale překvapily svou výbornou chutí a sladkostí. Ořechů se sklidila jen jedna malá bedýnka a jedlé kaštany naplnily půlku látkového pytlíku od cviček. Přes zimu se v chladné předsíni překvapivě dobře dařilo „zahrádce“ s hlívou ústřičnou a tak se k uskladněným výpěstkům přidaly i usušené přebytky hlívy, které jsme nestihli sníst. Začátek to byl skromný, ale ukázal nám, že při troše píle nám je náš pozemek schopný zajistit rozmanitý jídelníček.

V zimě jsme si taky mohli vychutnat naše první chovatelské úspěchy. Dřív, než jsme se do domu pořádně nastěhovali, vystavěli jsme v jedné ze zarostlých částí pozemku ohradu a vypustili do ní tři „živé sekačky“ – beránky Quessantských ovcí. Je to nejmenší plemeno ovcí na světě a jejich pořizovací cena je v porovnání s jehňaty masných plemen poměrně příznivá, takže jsme toto plemeno brali jako dobrý odrazový můstek pro budoucí chovatelské snahy. Jak už jsem zmínila, část našich pozemků je ve svahu, kde by se člověk se sekačkou sedřel, takže naším plánem je nechat svah spásat ovcemi. A miniovce nám připadaly jako skvělý „tréning“ na větší plemena. Na podzim, kdy už neměli beránci dostatek čerstvé pastvy, jsme si sehnali zkušeného chovatele ovcí, který nám ovce porazil a rozporcoval. Porážku nám předvedl, takže jsme načerpali nějaké vědomosti k tomu, abychom v budoucnu byli schopni zpracovávat svá zvířata sami. Z celého experimentu jsme tedy získali spoustu zkušeností a mražák plný výborného jehněčího, kterým jsme se ládovali v průběhu celé zimy.

Další drobnou radostí byla už zmíněná krbová kamna. Nad topeništěm mají i malou pec a plotýnku, takže kromě poskytování tepla se nám krbovky přes zimu postaraly i o spoustu různých dobrot. Dokud jsme žili ve městě, tak pro nás bylo dlouho pečené maso skoro sprostý pojem kvůli velké spotřebě energie. Teď ale není problém ráno vhodit pekáč do trouby, pak se věnovat práci, občas jít přiložit a po několika hodinách mít pečínku, která se přímo rozplývá na jazyku. A rychlovarná konev se mohla jít uložit k zimnímu spánku, protože na kamnech vždy stál hrnec s vařící vodou. Takže čaj, kafe nebo polévka se daly připravit okamžitě, bez potřeby elektrické energie. To jsme ocenili hlavně když sněhová bouře poškodila elektrické vedení. Měli jsme všechny základní potřeby zajištěné, a tak jen stačilo s hrnkem horkého čaje a dobrou knížkou v ruce čekat, než se ČEZ s „energetickou krizí“ vypořádá.

 

Prepper nebo vesničan?

Mít v městském bytě spíž plnou zásob na horší časy považuje řada lidí za podivné chování a někteří to dokonce odsuzují. „U nás se přece nic stát nemůže, tak proč si ti podivíni hromadí spousty nesmyslů, co si můžou běžně koupit každý den v obchodě?“. Slovo prepper má pro většinu populace ve městě negativní význam a preppeři o své životní filozofii kvůli tomu často mlčí. Na vesnici je to ale jinak. Pojem „prepper“ zde sice pro většinu lidí nic neznamená, ale je naprosto normální, že si doma držíte zásobu vody, protože studna může vyschnout, že máte zásobu jídla, protože cesta přes les může zapadat sněhem a sněžné rolby jsou zaměstnané na větších silnicích a vy se tak do obchodu pár dní nedostanete. Anebo že musíte mít zásobu svíček a baterek na svícení a dřeva na topení, protože když při vichřici vyvrácený strom strhne vedení, tak opět budou opraváři prvně řešit závady ve městech. To, co je tedy považované ve městech za podivínství nebo dokonce projev paranoie, tak na vesnici bývá běžnou součástí života. I na vesnici na vás budou divně koukat, když začnete hloubit protiatomový kryt, ale sklípek na uchovávání většího množství potravin je zcela normální.

 

Těšíme se na jaro

Jak naši první zimu na statku shrnout? Rozhodně byla náročná. Kromě neustálého boje s teplem jsme rekonstruovali přízemí, takže když se nenosilo topivo, nosil se sem a tam nábytek a hromada věcí v bednách. Po stěhování se nedá nikde nic najít a domácnost je jeden velký chaos. Ale zase jsme už tuhle zimu mohli vychutnat „plody“ naší práce a je jen málo uspokojivějších pocitů, než když servírujete na stůl maso z vlastní produkce. Naší hlavní nabytou zkušeností z prvních měsíců na statku ale bylo to, že nic nejde tak rychle, jak si to člověk prvně představoval. Nejprve nás zdržely úřední obíhačky a když už jsme se mohli nastěhovat a začít pracovat na pozemku, tak se zase uložila ke spánku příroda. Zima tedy byla plná práce, ale k fungujícímu statku nás posunul až příchod jara.

 

Druhý díl seriálu Prepperství jako cesta k soběstačnosti najdete ZDE.

Leave a Reply