Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí

V budově Kongresového centra došlo podle dostupných informací k nukleární explozi. Rozsah celkového poškození není jasný. Všechny jednotky policie, hasičů a záchranné služby České republiky jsou zaneprázdněné. Všem nezasaženým občanům Prahy se doporučuje zůstat uvnitř svých domovů, pevně utěsnit okna a dveře a dočkat se dalších instrukcí. Jakýkoli pohyb venku může být životu nebezpečný.

Kristýna strnula. Několikrát zmateně zamrkala. Nebyla si jistá, jestli to není vtip. Musel to být zasraný, hloupý vtip. Přepnula stanici. Jenže zpráva byla všude podobná, přestože zmatená a nejasná. Nukleární exploze. Teroristický útok. Stovky mrtvých a zraněných. Akutní nebezpečí v Praze a nejbližším okolí. Žádný vtip. Realita.

Hystericky se rozesmála. Bylo to celé tak absurdní. A zároveň tak paradoxní. Její přítel musel být v sedmém nebi. Celé dva roky, co spolu chodili, se posmívala jeho přípravám na podobnou situaci. Posmívala se hromadění zásob jídla a vody, výcviku se zbraněmi, sepisování přiblblých příruček na chování v krizových situacích a hlavně tomu neustálému pročítání příspěvků na tom jejích postapo.cz. I kvůli tomu si zrušila stránku na facebooku. A teď se ukázalo, že měl pravdu.

Kolem obchodu už nikdo neprošel. Žádní křičící lidé, žádní bezdomovci. Jen čas od času vzdálené zvuky houkání sanitek a hasičských vozů. Jinak ticho. Kristýna zapojila sluchátka do mobilu a poslouchala rádio. Stejné zprávy stále dokola. Dokud nedošla baterka a poslední spojení s okolním světem.

*

Během několika hodin se setmělo a Kristýna byla stále nervóznější. Za to odpoledne vypila tolik kávy jako nikdy; prakticky vyčerpala veškerou balenou vodu. A k jídlu neměla nic, na oběd předtím nebyl čas. A teď ani příležitost.

Vstala a rozčileně praštila mobilem o podlahu. Stejně teď nebyl k ničemu. Prudce přemýšlela a popocházela po místnosti, kofein už si vybíral svou daň. Kam měla jít? A co proboha dělat? Venku to mohlo být nebezpečné. Ale o co to bylo bezpečnější tady uvnitř? Nemohla zůstávat na místě, zabilo by ji to. Chvíli doufala, že pro ni její přítel přijde. Jenže neobjevoval se. Její přítel…

Náhle ji to napadlo. Vždyť východ z pasáže vedl do Štěpánské, sotva několik ulic od Armyshopu v Anglické ulici. Toho obchodu, kde její přítel nakupoval evakuační zavazadlo. A především toho obchodu, kde jistě bude nějaký protichemický oblek.

Bylo to riziko. Pokud vybuchla nukleární nálož, vzduch mohl být zamořený spadem. Ten zvracející bezdomovec tomu napovídal. Jenže jak moc měla na výběr?

Začala prohledávat obchod. Vyházela na zem všechno potřebné. Vzpomněla si na to, co jí ukazoval přítel pro případ takové události; tehdy se mu posmívala. A teď za to děkovala bohu.

Přetáhla přes sebe bundu a hlavu zakryla kapucí. Dolní stranu obličeje obalila šálou a igelitem a otvory utěsnila lepicí páskou tak pevně, jak to šlo. Igelitové pytlíky použila také na dlaně a na boty. Když vycházela z obchodu, připadala si jako blázen. Ale teď nezáleželo na vzhledu a rozcuchaných vlasech; záleželo na přežití.

Během několika minut si zvykla na jiný styl chůze. Každou chvíli se dívala přes rameno, jestli někoho nespatří. Ale ulice byly prázdné – a temné. Ani jedna z lamp nesvítila, měsíc zakrývaly černé mraky. Radioaktivní mraky, pomyslela si. Dala se do běhu.

Po tmě se v pražských ulicích ztrácela, musela jít prakticky po paměti. Štěpánskou ulicí, kolem mlčenlivé budovy Akademického gymnázia a děsivých Čelakovského sadů, kam by se jinak po setmění sama neodvážila. Celou dobu nepotkala živého člověka; několik vzdálených objektů ležících na ulici a připomínajících těla neprohlížela. V duchu se modlila ani nevěděla ke komu, aby všechno bylo v pořádku. Aby to byl jenom zlý, zatraceně zlý sen.

K obchodu na Anglické ulici dorazila za deset minut, připadalo jí to ale jako několik hodin. V jedné z výloh bylo popraskané sklo. Prudce zatáhla za kliku. Bylo odemčeno. Hned po pravé straně našla roztrženou krabici plnou tyčinek chemického světla. Několik z nich hned rozlomila. Konečně se mohla trochu porozhlédnout.

Uvnitř chyběla značná část zboží. Regály byly rozházené, po zemi se válely prázdné obaly a rozbité sklo. Polovinu věcí, co viděla, nedokázala vůbec identifikovat. Roztřeseným pohybem se dostávala dál. Opřela se do dalších dveří a pak ho uviděla; vystavený protichemický oblek. Zavřela za sebou a zhluboka se nadechla. Byla celá zpocená, unavená a zmatená, ale zvládla to. Stačilo zajít do bytu, najít přítele a všechno bude v pořádku.

Page 2 of 5 | Previous page | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Výjimečný stav – Kapitola šestá Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce Poslední úkol lidstva – povídka do soutěže Den jako každý jiný – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Na výběr? – povídka do soutěže Jen další den té věčné války Nejlepší možná doba – povídka do soutěže KOPULA – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže