Výjimečný stav – Kapitola šestá

Někdo zaklepal na okýnko a Don si uvědomil, že je to jeho bratr Boris. Stáhl ho o kousek níž.

„Co je?“ zeptal se.

„Už jedou.“

Ani to nemusel říkat, hluk motorů promluvil sám za sebe. Na parkoviště po točitém vjezdu přijížděly vozy. Nakonec byly tři; seřadily se naproti Donovým autům. Spolu s ozbrojenci vystoupil do světla reflektorů také Vasil, zavalitý Ukrajinec s neuvěřitelně chlupatýma rukama, který místo obleku s oblibou nosil bílé tílko a zlatý řetěz. Don otevřel dveře, na rozdíl od svého protějšku jako vždy elegantně oblečený. Jeho bratr Boris mu podal ruku.

„Ábrame!“ zvolal táhle Vasil a rozepjal paže. „Búdeme múset udělat spolu biznis.“

„Byznys,“ opravil ho Don suše. „To ano, Vasile. Ten vrtulník mému byznysu rozhodně pomůže. A tobě zase moje peníze.“

„Vrtulnik? Ale Ábrame, to tě budu muset zklámat.“ Ukrajinci se v ústech zaleskl zub z titanové slitiny, úmyslně větší než všechny ostatní.

Don vrhnul rychlý pohled na Borise, který pokrčil rameny. První kulka šla do dveří, druhá už zasáhla hrudník. Abram Godunov se zapotácel, pokusil se říct vykřiknout jediné slovo, ale sotva sípal. Nebylo to bratře. Ale zrádce.

*

Braun se na Ricarda díval s podezřením. „Jak je možné, že takovou situaci přežil?“

„Je to Don,“ vysvětlil Riko prostě. „Není tak lehký ho zlikvidovat. Jeho bráchu bohužel taky ne.“

Braun ztišil hlas a odhodil, co zbývalo z téměř dokonale vykouřeného doutníku. „Uvidíme.“

„Kvůli tobě samotnýmu doufám, že uvidíme, Diplomate. Uvědom si, že na tom záleží celá ta tvoje pomsta. Jestli zklameš na zítřejším cvičení, moc toho nepomstíš. Neschopný nemaj pro Dona žádnou cenu. Když samozřejmě nepočítáme tu odměnu, co na tebe vypsali.“

*

Uprostřed noci ho probudil hluk. Sotva se probíral z těžkého snu, nedovedl si vzpomenout, o co šlo. Ale byl si jistý, že v něm bojoval o život. Teď měl pocit, že hluk je mu něčím podezřelý. Jako kdyby to byl… vrtulník.

Prudce se narovnal, až ucítil bolest v žaludku. Už příliš dlouho neměl sérum. A léky na bolest. Váhavými kroky vstal. Pak ho oslepil výbuch světla. Byl zázrak – nebo možná výsledek namáhavého výcviku – že se ocitl na zemi včas. Okno i stěnu domu zasypala dávka z kulometu. Sklo se roztříštilo, střepiny rozletěly všemi směry. Braun si kryl obličej, ale měl štěstí; žádná ho nezasáhla.

Doprdele, pomyslel si, protože na víc se nezmohl. Instinktivně rychle natáhl kalhoty a bleskově vyhledal boty. Všude se ozývala střelba a nad tím vším se vznášel hluk vrtulníku. Skutečného, ne snového vrtulníku, jak se původně domníval.

„Doprdele!“ zopakoval nahlas. Něco se dělo, ať už to byla vláda, která ho hledala, nebo kdokoli jiný. Jestli chtěl přežít, jestli chtěl jednou pomstít svou ženu a nenarozenou dceru, musel vypadnout.

V polodřepu a s rukama kryjícíma si obličej se plazil podél stěny ke dveřím. Vyskleným oknem viděl, že ze zahrady prozařuje pátrací světlo. Na okamžik ho napadlo, jestli tohle celé není jen cvičení. Poslední zkouška, o které mluvili.

Hrubé ruce ho vtáhly do dveří a rychle zabouchly. Ucítil dech plný alkoholu a odér potu. Ricardo byl jenom v boxerkách a bez trika, Braun se musel držet, aby nevyprskl smíchy, když ho uviděl.

„Moc vtipný,“ zašeptal Riko. „Ten parchant mě málem zabil přímo v posteli. A rozstřílel spoustu mejch drahejch obrázků! Panenka Marie bude pěkně nasraná.“

„Ale kdo? Není to cvičení, že ne?“

„To teda není. Je to ta kurva Boris.“

Hřmot helikoptéry se trochu vzdálil. Místo toho se od hlavního vchodu ozval výbuch. Někdo vtrhl přímo dovnitř.

„Za mnou, máme málo času!“ sykl Ricardo. Diplomat se nechal táhnout za ruku, jak se plazili neznámo kam; po tmě se v cizím domě ani po měsíci skoro nevyznal. A výstřely se přibližovaly, stejně jako výkřiky v ruštině. Braun netušil, jestli to byli členové Donovy ochranky nebo naopak nezvaní hosté.

„A co moje informace?“ sykl Braun. „Co když Don nepřežije?“

Ricardo mávl rukou. „Je to Don. Samozřejmě, že přežije.“ Vytáhl svazek klíčů a odemkl malá kovová dvířka. Zapnul baterku. Podle nepořádku byli v garáži; právě tam, kam se Braun doteď nepodíval. Všude se povalovalo nářadí a také všemožné harampádí, od starých lamp přes koberce a kufry rozežrané od lasiček. Uprostřed stálo jediné auto. Starodávně vyhlížející Škodovka s vepředu a vzadu upraveným plechovým nárazníkem, který připomínal spíš rydlo. Ricardo vozidlo trochu překvapivě odemkl na dálku. Zablikalo.

Page 2 of 3 | Previous page | Next page

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Výjimečný stav – Kapitola druhá a třetí Výjimečný stav – Kapitola čtvrtá a pátá Výjimečný stav – Kapitola první: Začátek konce Monolog – povídka do soutěže O novém světě – povídka do soutěže Krev Dravce! – úsměvná povídka do soutěže Nejlepší možná doba – povídka do soutěže Stalker – lovec pokladů – povídka do soutěže Zářivá budoucnost trochu jinak – povídka do soutěže Spomienky na budúcnosť – povídka do soutěže Jedno ničím nezajímavé údolí – povídka do soutěže Jen další den té věčné války